Deník špinavého sluníčkáře

25.května 2017 Francie

Nedostatek cynismu - Když si po sobě čtu svůj cestopis, mívám občas pocit, že to už s tím sluníčkářstvím skutečně přeháním. Kam se poděl ten cynický Vojta? Pozitivní energie, propojení, láska.. takové výrazy dřív do mého slovníku nepatřily. Všechno je to ovlivněno společností ve které se pohybuji. Kdybych byl mezi nasranými lidmi asi bych byl časem stejný. Když s nějakým negativistou trávím čas, úplně cítím tak mě to vyčerpává a bere mou pozitivní energii (vida, už jsem to slovní spojení zase použil). Jak se můj život hezky proplétá všemi společnostmi a subkulturami, vždy si podvědomě odnesu jen to pozitivní. Na cestě pak nastávají takové situace, díky kterým se už nemůžu na svět dívat pesimisticky. Prostě to nejde.

​

Došly mi peníze a tak jsem kontil zbytky za obchodem se zeleninou. Přišel majitel a přinesl mi dvě igelitky plné jídla.

​

Seděl jsem na benzínce a pozoroval pobudu, který umýval (čti opatlával) řidičům čelní skla. O jeho charakteru jsem měl nevalné předtuchy. Zbytečně. Lidé, kteří byli na té pumpě skutečně zaměstnáni mu přinesli v tašce něco k jídlu. On ji přijal, vzal si jeden croissant a zbytek přinesl mě. Jen tak. Měl prostě pocit, že bych to mohl potřebovat víc.

​

Teď sedím v domě u chlapíka, který mě včera vzal dvě stě kilometrů daleko a následně mě nechal přespat. Dostal jsem úžasnou snídani a díky návštěvě koupelny jsem dokonale čistý. Sedím na pohovce a píšu tenhle fejeton. A teď mi řekněte, jak po tom všem nemám být sluníčkář.

4.května 2017 Město Touškov

Internety - „Mají tady wifi?“ Ptá se mě dívka, která právě vstoupila do mého oblíbeného baru. To je špatné, moc špatné.. tohle ale není problémem posledních pár let. Muselo to začít už s příchodem prvních telefonů. Ta touha být stále on-line, stále na příjmu. Kdyby se něco stalo. Ono ale stále něco děje. Aby jsme si to ujasnili - já mám technologie moc rád. Jen nemám rád lidi, kteří je neumí používat. V některých případech by prostě měly být telefony, bez výjimky, vypnuté. V hodpodě, v divadle, při schůzce, při sexu. Pak bych třeba neměl pocit, že byly stvořeny jen proto aby nás mohly kdykoliv vyrušit. Znáte přece tu situaci, kdy vyprávíte poutavý příběh a v tom: "Jéé promiň, tohle je důležité, musím to zvednout." Ale textové zprávy, to je jiná liga. Zejména při společenských událostech je to takové nenápadné vyjádření naprosté ignorace. Multitasking v přímém přenosu. Kdyby to někomu nebylo jasné, blondýnka na baru vám jasně vysvětlí jak je možné zároveň odepisovat na messengeru a poslouchat partnerův monolog. Co je na tom vlastně divného žéé.. Už jsem se dokonce zúčastnil párty, kde tři čtvrtiny osazenstva nenápadně zíralo a do svých iPhonů pod stolem. Nedivil bych se, kdyby si psali mezi sebou. Až jednoho dne přijde ta chvíle, že bude standardní situací, řešení telefonátů při sexu, má víra v lidskou rasu bude u konce.

29.dubna 2017 Město Touškov

Nekonečná nasranost - Svět patří těm co se neposerou. Řekl jednou údajně Charles Bukowski. Vím, těch vulgarismů bylo na úvod fejetonu pro tentokrát dost ale situace si to žádá. Někteří jedinci by si toto heslo měli dobře zapamatovat a přestat se konečně hrabat v záležitostech, které nemohou vyřešit. Donekonečna omílané téma kouzelných pokladen a pana Babiše, mě začíná dohánět k šílenství. Nejvíce z toho důvodu, že to řeší především lidé, kterých se to vůbec netýká. Zatraceně! To vážně někoho baví být stále tak nasranej? Prolistovat čerstvý tisk a už u ranní kávy si dopřát čerstvou dávku přepadení, znásilnění, zpronevěry, uprchlíků a politiky musí být krásný rituál. Ještě že noviny nečtu. Můžete mě nazývat slepým, když věřím tomu, co vidím a ne tomu, co píše kdejakej pochybnej pisálek (Což jsem bezpochyby i já). Nemám samozřejmě žádný problém s tím, že lidé čtou noviny. Naopak, jistou informovanost o světě kolem považuji za důležitou. Svět by však byl lepším místem k životu, kdyby se každý z nás zaměřil na problémy, které může reálně vyřešit nebo se minimálně na řešení podílet. Je spousta činností (případně projektů) kterým lze věnovat energii a dělat tak něco smysluplného. Proč ztrácet čas tím, co změnit nemohu? A ještě o tom blábolit..

18.dubna 2017 Město Touškov

Kuřačky - Je to vlastně celkem efektivní situace, když muž zapaluje zippákem ženě dlouhou cigaretu. Hustý dým provoní místnost ..a tak dále. Když ale poznám že žena kouří, podle čichu, je něco hodně špatně. Ano, také si občas zapálím ale uvědomuji si, jak je nechutné, když jedu výtahem po sousedovi, který vykouří krabičku denně. Fuj. Když takhle ale smrdí dívka, tak je hotovo. Brácha mě však upozornil na mnohem horší situaci. Měl takovou smůlu na holky, že si pokaždé našel náruživou kuřačku a jako zapřísáhlý nekuřák, trpěl především v situaci, kdy dívka právě dokouřila a líbla mu pořádného francouzáka. Vím, na to se jen tak zapomenout nedá. Částečně se to dá vyřešit tím, že začnete kouřit také. Doporučit také mohu kouřit doma. Pak vás již žádný nepříjemný cigaretový zápach nepřekvapí.

14.dubna 2017 Město Touškov

​Líčení - Jednou, to přijít muselo. Prostě to nemůžu vystát. Občas si říkám, jestli to se svou averzí vůči líčení nepřeháním. Dokonce jsem se radil se svými kamarády ale výsledek je jasný. Nikdo tu masku z make-upu a stejně tak ultralíčení trapných paniček, nemá rád. Já se nechci koukat na rádoby dokonalé dívky, které vypadají jako z časopisů. Já chci vidět skutečnost. Přirozenou krásu, která je tvořena i těmi nedokonalostmi. Proto jsou krásné pihaté holky a stejně tak slečny s postavou krev a mlíko. Buďme k sobě fér, ta přetvářka je děsná. Stačilo by najít rozumnou hranici. Pokud se ke mně blíží dívka a už z dálky, cítím její parfém, je to něco naprosto zvráceného. Naopak, pokud si všimnu slabého závanu, lehké vůně pouze při obejmutí, tak to je přesně ono. Nakonec bych rád jmenoval, to nejhorší zlo. Rtěnky. Co se týče vizuální stránky, sice se mi to nelíbí ale v pohodě. Jednou mě však taková slečna políbila a mám pocit, že nebyla tak úplně spokojena s mou reakcí. Překvapilo mě, jak moc je to nepřirozená chuť a nezbylo než si utřít ústa do kapesníku a ujasnit si, že namalované holky se nelíbají. A tak, když na mě děla nějaká hezky namalovaná dívka oči, je jasné že z toho nic nebude. Nemohl bych jí totiž ani políbit.

27.března 2017 Teplice

Štamgast - "Kdyby do hospody ve které je deset stolů, přišlo deset chlapů, bude každý sedět u toho svého. Tak to u nás prostě je." Říkal mi německý řidič a mám pocit, že je to u nás s trochou nadsázky dost podobné. Začal jsem si všímat, že ve srovnání s jinými státy má naše hospodská kultura více podobu uzavřené společnosti. Každý si sedí u svého stolečku a baví se pouze s lidmi, které už zná. Když přijde někdo nový, místo aby ho přivítal, lhostejně sedí a kouká na něj skrz prsty. V neposlední řadě se mi nelíbí postoj jako - tohle je moje místo a tady je stůl pro štamgasty... Občas je až zarážející ta imaginární hospodská hierarchie. Pokud budeš chodit dostatečně často, nebo budeš dostatečně zábavný, možná jednou budeš štamgastem a barman tě vezme pod svá ochranná křídla. Tyhle podivné zvyky se naštěstí postupně vytrácejí s každým vypitým pivem.

Jednou jsem vstoupil do nádražní putyky a zaujal mě obraz visící na stěně nadepsaný slovy "štamgast roku". Byl na něm obtloustlý muž ve špinavých montérkách, smutně sedící u stolu, který zíral do zdi. Velmi zvláštní pohled byl na totožného chlapa, který s prázdným výrazem seděl hned pod obrazem a cucal zvětralé pivo.

20.března 2017 Berlín

Hierarchie - Zákon padajícího hovna jsem samozřejmě, stejně jako všichni ostatní, okusil v praxi. Nikdy jsem neměl dobré pocity z fungování tohoto principu v jakémkoli podniku a ani priority posouvat se v kariérním žebříčku. Nejvíce mě ale frustruje tento koncept z pohledu zákazníka. Ať už jsem na úřadě, na letišti nebo v obchoďáku, mám pocit že nikdy nemůžu vynadat člověku který je zodpovědný za můj problém. Vzhledem k mé povaze s tím nemám zas takový problém. Dokážou mě však nasrat lidé, kteří si tuto skutečnost absolutně neuvědomují a jsou schopni seřvat brigádnici sedící za přepážkou, která je posledním člověkem který by mohl být zodpovědný za jejich problém.

16.března 2017 Firgas

Drogy - „Já marihuanu nevnímám jako drogu, je to bylinka která nám roste na zahradě. Ale kdyby můj syn pil alkohol, to bych rozhodně nesnesla, po alkoholu jsou lidé agresivní. Je to ohavnost.“ Svěřila se mi zodpovědná Marocká matka jejíž syn vedle ní kouřil joint a pil černou kávu. Nad absurditou situace jsem se hned zamyslel. Co je to vlastně droga? Čokoláda? Káva? Alkohol? Tabák? LSD? Asi všechno a také nic. Záleží na úhlu pohledu. Pak můžeme něco označit jako lék a něco jako drogu. Kráčím světem, beru to co přijde a rád o tom píšu. To je má cesta. Poznávání nových světů patří mezi její nedílné součásti.

12.března 2017 Las Palmas

Dospělost - Jak úžasný pohled na děti hrající si na louce. Vydávají různé zvuky, chovají se spontánně, perou se, jsou trochu jako zvířata. Nad věcmi moc nepřemýšlí a prostě dělají to, co považují za správné. Během života ale začínáme tyhle vlastnosti ztrácet a stejně jako si oblékáme šat, protože nám společnost řekne že bychom se měli stydět, oblékáme si i společenskou slupku aby jsme mohli žít v tomto podivném světě. Začínáme mluvit podivnou hantýrkou. Když mi pak přijde dopis z finančního úřadu obvykle naprosto nechápu co to po mě chtějí. Ta přetvářka světa kolem kde si navzájem vykáme a děláme různá gesta která jsme si osvojili aby jsme udělali dojem, místo toho aby jsme jednali na rovinu a řekli třeba svým nadřízeným co si o nich myslíme, mě pěkně sere. Všichni jsme stále děti. Jen jsme se naučili to skrývat aby jsme si vysloužili uznání ostatních.

6.března 2017 Mas Palomas

Život na ulici - Sedím na zemi a sdílím večeři s dalšími tuláky. Špinavé ruce porcují dobře vyzrálý sýr a syrové akordy zahrané na rozladěnou kytaru dotvářejí uvolněnou atmosféru začínajícího večera. Měsíc který je téměř v úplňku osvětluje naše obličeje a přemýšlím jak je to možné. Jak se mohu ztotožňovat s takovými lidmi? Vlastně je to celkem jednoduché. Tou dobou kdy jsem se naučil lidem naslouchat, jsem zjistil, že máme všichni zajímavé příběhy ale zdaleka nejzajímavější historky mají lidé bez domova. Stačí si občas přisednout za nějakým podivínem co nemá boty, je špinavý nebo trochu smrdí. Dramatické příběhy plné životních ztrát můžou vystřídat historky z basy nebo tragikomické vyprávění o tom, jak utratit všechny své peníze za jeden týden.

Špatná znalost anglického jazyka mě naučila že je vždy důležitější poslouchat než mluvit. Když mluvím tak jen opakuji to, co už znám.