Deník špinavého sluníčkáře

19.listopadu 2017 Horažďovice

Okamžik - Ta únava mě jednou zničí. Je tolik věcí, které bych chtěl dělat. Někde jich mám celej seznam. Jako knihovna plná knížek, které si snad jednoho dne přečtu. Místo toho jedu pořád dál, jen proto, abych se pak zase vrátil. Jako když člověk celý život na něčem pracuje a pak si uvědomí, že mu bylo nejlépe, když byl malý. Když ještě neměl nic ale zároveň měl všechno. Být doma je zvláštní, protože zase na chvilku žiju tím všedním způsobem života ale vím, že to takhle dělat nechci. Není to má cesta.

​

Rád bych vstal až po východu slunce a dal si dobrou snídani s kávou. Ale ne najednou. Postupně. Nejdříve tu snídani a pak až kávu. To je důležité. Nerad dělám více věcí najednou. Vždycky je lepší se soustředit jen na jedno, což samozřejmě není životní styl západní společnosti. Na to ale hážu bobek.

​

Takový jeden čtvereček čokolády, může být tím nejlahodnějším pokrmem na světě, když ho dokážu patřičně vychutnat. Ale jídlo, to je teprve začátek. Stejné je to se západem slunce, s deštěm nebo bouří. Setkávání s lidmi, únava, vzpomínání a prožívání. To vše je úžasné ale je třeba vychutnávat. Nehltat. To mám na světě rád, jen se na chvilku zastavit a nasát vůni toho okamžiku.

Pamatuji se, když jsem býval na prázdninách u babičky. Bydlela v paneláku, ze kterého byl úžasný výhled na okolní paneláky a blízké pole a louky. Vlasně nic zas tak krásného ale když se setmělo a noc se rozsvítila světýlkama, která vycházela ze všech domácností, tak to byla ta chvíle. Bylo mi osm, koukal jsem z okna a nasával tu vůni. Jako vzduch po dešti nebo setmění, které ukončuje horký den a přínáší vysněný chládek.

​

A najednou cvak a je to pryč. Je třeba umýt nádobí nebo připravit svačinu do školy. Pokračovat v dlouhé cestě životem. A tak je to v pořádku.

27.září 2017 Město Touškov

​Somráci - Občas je to celkem nepříjemné, takové ty situace, kdy mě smradlavej pán přemlouvá, ať navalim nějakou škváru a nejlépe papírový, přičemž mi mává přes ksichtem pochybným průkazem - diabetik. Většinou toho ze mě moc nevytříská. Kdyby alespoň předvedl nějakej kousek aby mě pobavil, to by byla jiná. Když už ten houmles nic neumí, oceňuji upřímnost. Pokud za mnou přijde a poprosí, jestli bych mu nedal na pivo, že by mu to vážně zlepšilo ráno, ta upřímnost v tváři je obvykle na první pohled zřejmá. Sám vím, jak takové pivo po ránu chutná a ještě zadarmo. Dá se říct, že tyto situace znám z obou stran a tak se dokážu snadno vžít do kůže takového člověka. S tím rozdílem, že já jsem se nikdy nesnížil na tu úroveň, abych si říkal o peníze. 

​

Není ale výjimkou situace, kdy potkám somráka, který má neuvěřitelné příběhy, ve kterých se dá najít spousta inspirace. Ať pozitivní nebo negativní. To za pozvání na pivo už stojí. Historky z basy, psychiatrické léčebny nebo vandrů po celým světě si od lidí co dělají od šesti do tří obvykle neposlechnu. 

​

Jednoho z této vrstvy obyvatelstva jsem si vážně oblíbil. Seznámili jsme se již před lety. S kamarádkou jsem v parku pokuřoval vodní dýmku a k tomu jsem vyžahnul asi pět lahváčů. Přistoupil ramenatý muž s dlouhým vousem. Na sobě měl starou vojenskou bundu, děravé maskáče a klobouk. Přišel se zeptat, jestli by nám nevadilo, kdyby ty flašky skočil vrátit, že by s kámošem měli ještě na jednoho krabicáka. Tím začalo naše dlouholeté přátelství. Díky tomu, že se Sandokan pravidelně účastní všech kulturních akcí v Plzeňském kraji a především těch, které jsou zadarmo, jsme se ještě mnohokrát setkali. Abych to upřesnil, tak když je třeba platit vstup, užije si hudbu alespoň zpovzdálí a například na hokej chodí vždy na třetí třetinu - to už je vstup zdarma. Během všech těch setkání jsme toho zažili spoustu a když vynechám ty krásné chvíle, kdy jsme například společně kouřili dýmku, můžu jmenovat alespoň jednu příhodu, která stála za to.

​

Bylo to zrovna jedno z těch krásných období mého života, kdy jsem vlastnil motocykl. Byl to takový malý čopr. Projížděl jsem Lochotínem a v tom jsem ho viděl. Sandokana! Hned jsem zastavil a dali jsme se do řeči. On na mě s upřímným obdivem hleděl a já se ptal, jestli nechce někam hodit. To ho naprosto vykolejilo. Neměl nachystanou žádnou odpověď a tak nakonec řekl, že jde zrovna k jezírku. Stále nemohl uvěřit, že bych ho mohl skutečně vzít, tak jsem ho musel trochu pobídnout. Nasedl na ten stroj a já zatopil pod kotlem. Cestou si musel pevně držet ten svůj klobouk aby mu neuletěl. Když vystupoval, měl slzy v očích. Jestli to bylo větrem nebo dojetím není důležité. Jen jsem chtěl říct, že je fajn udělat občas něco hezkého. Kdo by si pomyslel, jaký koloběh událostí může začít, díky pěti flaškám od piva.

9.září 2017 Praha

Závislost - Mám moc rád rituály všeho druhu. Cokoliv, co se pravidelně opakuje. Někdo by mohl, říct jaký jsem pokrytec, že nejdřív tvrdím, jaká je to otrava stále potkávat ty samé tváře a žít v tý rutině a bla bla bla.. tak nějak jsem došel v k tomu, že mě to vlastně ba. Z poslední cesty jsem se hrozně těšil, až si zase vytvořím nějakou rutinu. Budu pravidelně spát, jíst, kadit, sprchovat se. Až budu každé ráno zdravit stejnou paní v trafice, až mě budou otravovat stále ty samí somráci. Občas mám dokonce oblíbený bezdomovce, který často potkávám ale o tom příště. Taky na to, že si každý ráno dám horkou kávu. To je vám takovej požitek.. to vlastně nikomu vysvětlovat nemusím. Podobně je to s cigaretama, to je taky takovej hezkej rituál. Nejlepší je, že každá chutná jinak. První ranní cigareta, čekací cigareta, přestávková, cigareta ”už jdu konečně domů,” odpolední - rozjímací, po sexová (ta je nejlepší), ”mám strach z těhotenství” cigareta a pak ta na dobrou noc, případné když nemůžu spát. Já vlastně teď zrovna nekouřím ale stejně dokážu hodiny vyprávět o tom, jaká je slast si tu cigaretu dát. Zřejmě mám celkem silné sklony k závoslostem. Teď každou chvíli piju kávu ale třeba před rokem, jsem pořád chlastal zelenej čaj. Čtyři nálevy každé odpoledne. Pak jsem nemohl spát a tak jsem raději četl knížky. To bylo moc hezké období ale močový měchýř na úrovni dítěte v mateřské školce/zatracená prostata mě z toho dostaly.

Vždycky jsem prostě měl něco. S alkoholem jsem také prožil spoustu hezkých chvil. Pravidelně jsem míval hrozné kocoviny. Horší ale bylo, že jakmile jsem se znovu napil, tak byla pryč. Obvykle bych třeba nedokázal vypít pivo na ex ale když jsem se odpoledne vzbudil, po šílené opici, otevřel jsem ledničku a toho ranního lahváče do sebe, na lačnej žaludek, dokázal otočit bez problému. Můj kamarád tuto libůstku dovedl ještě trochu dál. Usínal vždy s flaškou rumu u postele a v pravidelných intervalech doplňoval hladinu alkoholu v krvi. Sice tímto způsobem života již nežiji ale na alkoholizmu je nejhezčí to, že se z něj nedá nikdy vyléčit. Až se jednoho rána vzbudím a nebudu mít pro co žít, prostě začnu chlastat. Je to slast.

Jo a pervitin jsem ještě nezkoušel.

1.září 2017 Plzeň

​Trapné ticho - Není to tak dávno, kdy jsem byl pevně přesvědčen, že se především při schůzce s dívkou očekává, že se jako bude mluvit a nemělo by nastat ticho, které je takovým synonymem trapnosti. K této domněnce jsem došel, díky jedné nemilé zkušenosti. V osmé třídě jsem měl rande s dívkou, přičemž jsem dopředu netušil, že se jedná o takovýto druh schůzky. Myslel jsem, že přivede kamarádky a půjdeme společně na procházku. Místo toho, tam stála jenom ona a já neměl připravené žádné téma k rozhovoru. Jak jsem byl kluk nezkušený, tak z toho bylo celkem tiché rande, během kterého jsme zvládli prohodit asi tři věty. Vzhledem k tomu, že to bylo zároveň naše poslední rande, jsem usoudil, že by asi bylo lepší příště mluvit.

Jak jsem postupem času pronikal do tajů ženské mysli, zjistil jsem, že ale není vhodné jen tak plácat nesmysly na náhodné téma. Třeba rozborem problematiky regionálních pivovarů nebo naučnou přednáškou o typech pivních sklenic, je obvykle těžké dívku zaujmout. Ono zvolit vhodné téma, není celkově vůbec snadné a tak jsem přešel k názoru, že není zas tak špatné jen tak poslouchat a občas jen něco podotknout. Dívky si obvykle myslí, že konverzace hezky plyne a ani si nevšimnou, že je to pouze monolog. Ve výjimečných případech se člověk i něco zajímavého dozví. Mé bádání nakonec podložil případ jednoho mého kamaráda, který má skutečné problémy s mluvením a to takovým způsobem, že není vůbec schopen se vyjádřit slovy a tak z pravidla jen vydává různé zvuky a když na to přijde, tak něco napíše. Tomu se jednoho dne podařilo sbalit jednu z nejhezčích holek na fesťáku. Bylo to v době, kdy jsem byl poprvé na cestě a jazyková bariéra pro mě znamenala zdánlivě velký problém. Tohle zjištění, bylo v mém životě téměř revolučním. Ono asi vážně není třeba moc mluvit.

Nejhorší jsou ti, co mluví, ale vlastně nemají co říct. Nechytřejší je nakonec ten, co sedí v koutě.

20.července 2017 Marakéš

​Arabské toalety - Dnes to bude trocha záchodového humoru ale věřím, že budou následující řádky zároveň naučnou prózou. V mém úmyslu bylo vyzdvihnout kvality arabských toalet ale své vášně se pokusím udržet na uzdě a zachovat tento příspěvek objektivní.

Jako jeden z mnoha cestovatelů jsem byl zaskočený, když jsem před sebou poprvé spatřil díru v zemi a nebyla jiná možnost, než využít jejího komfortu, který byl až překvapivě přesvědčivý. O tom, v jaké poloze je vyměšování přirozenější snad netřeba diskutovat a tak rovnou přejdu k výhodám, které musí uznat i člověk, do záchodové tématiky nezasvěcený. V případě arabské toalety totiž odpadá ono každodenní trápení teplých prkének a nejen to.. představte si, že navštívíte toaletu a za celou dobu pobytu, nebudete nuceni se čehokoliv dotknout. Znáte snad slastnější pocit okouzlující čistoty? Já vím, pak ale přijde ona kontroverzní část s vlastnoručním umýváním zadnice. K tomu by měla vždy sloužit levá ruka, ta je nečistá. Ačkoliv je toto řešení, co se týče hygieny řitního otvoru, také pozitivní, tak komfort, na který jsme zvyklý bohužel neposkytuje. Měl jsem však tu čest spatřit řešení, které bylo synonymem naprosté dokonalosti. Ne, nemám na mysli německé toalety se samoumývacím prkénkem. To je sice moc pěkná vychytávka ale v rozvojových zemích celkem nepoužitelná. Jednoho dne jsem však spatřil arabský záchod (čti díru v zemi) se splachovacím systémem, na který jsme zvyklí, toaletním papírem a kohoutkem s teplou vodou. Tak si mohl každý vybrat, jaký způsob očištění svěrače zvolí.

I přes tyto nesporné výhody, jsou ku spokojenosti muslimů, kteří chtějí kálet tak, jako Evropané, arabské toalety nahrazovány těmi, na které jsme zvyklí z domova. Je tedy nejvyšší čas k návštěvě rozvojových zemí. Ať o to nepřijdete!

12.července 2017 Essauira

Zracadlo - Vycházet sám se sebou jsem se již naučil celkem obstojně. Sám, ve své hlavě dokážu strávit dlouhé hodiny ale podívat se na sebe z pohledu třetí osoby může být docela jiným zážitkem. Už se mi párkrát za život poštěstilo, potkat někoho, kdo mi byl až podezřele podobný. Můžu vám říct, že to byl hodně zvláštní pocit. Slyšet někoho jiného jak používá podobné výrazy a šíří podobné myšlenky. Většinou jsem dokonce došel k závěru, že je to pěknej hňup. Jak jednoduché, vidět chyby na ostatních.

​

Jedna paní mi však nastavila zrcadlo ještě trochu jiným způsobem. Měla totiž rozehraný život podobně jako já, jen byla o dvacet let starší. To už pak bylo skutečně k zamyšlení. Zaposlouchal jsem do jejího poutavého vyprávění..

„Poslední měsíc jsem bydlela v Německu. Jednomu kamarádovi jsem pomáhala s rekonstrukcí baráku a on mě tam za to nechával přespat. Neměla jsem žádné peníze a tak jsem byla ráda alespoň za střechu nad hlavou. Neměla jsem co jíst a tak jsem držela půst. Pak jsem koupila nejlevnější letenku - do Maroka. Přiletěla jsem do Marakéše se 14ti eurama v kapse. Pak jsem potkala Abdula a teď u něj přespávám. Asi tu zůstanu a budu se učit berbersky. Taky bych chtěla dělat spirituální cesty do pouště. Teď vlastně mé srdce netouží po ničem jiném. Nechci lásku ani vztah, jen bych ráda uskutečnila svou vizi - spirituální cesty do pouště s meditaci a jógou. Naprosto čistá příroda všude kolem.“

*pak následovalo plno esoterických žvástů, během kterých jsem si vzpomněl na poušť plnou igelitových sáčků a výkalů.

​

Jen tak si s patřičným odstupem poslechnout takový životní příběh je celkem fajn. Uvědomit si však, že jsem na tom momentálně podobně, už tak fajn není. Hlava plná nápadů ale žádné prostředky, jak je uskutečnit.. asi je na čase něco změnit.