Strastiplné příběhy
..aneb pobavte se nad mým neštěstím
No.10
26.března 2016 New Forrest - Anglie
Blížil se večer a já se právě toulal přírodní rezervací v jižní Anglii. Chráněné krajinné oblasti v této zemi však vypadají docela jinak, než u nás. Velká část oblasti bývá hustě osídlena, hezkými chatkami i luxusními vilami. Před každým obydlím obvykle stojí více než jedno auto. Často to bývá Range Rover nebo Chevrolet. Není výjimkou, že takové území protíná překvapivě vytížená silnice. V poměru se zbytkem Británie to samozřejmě není tak hrozné. Na normálních silnicích, je totiž dopravní špička, ať je den nebo noc, všední den či svátek.
Najít kus přírody, kterou se můžu procházet sám, tedy nebylo jednoduchým úkolem. Především bylo nutno opustit vyšlapané cestičky. S hrdostí jsem se konečně vydal vstříc divoké přírodě. Procházel jsem houštinami, klestím i bažinami. Pršet začalo přibližně v momentě, kdy jsem se neúspěšně pokoušel suchou nohou přejít přes potok. Jak jsem se snažil odrazit, noha se mi zabořila hluboko do bahna a tou druhou jsem již vkročil přímo do potoka. Ponořený po pás v ledové vodě, jsem se rozhodl krizový úsek přebrodit. Celý zmáčený jsem vstoupil zpátky na bahnitou stezku a pláštěnka, kterou jsem zakoupil v Army shopu za dvě stovky, se ukázala zcela nepoužitelná. Vzhledem k tomu, že se roztrhla, při sebemenším kontaktu s vegetací, soudím, že byla stvořena spíše pro vycházky městem. Dle její velikosti a zastaralého designu jsem se zřejmě nechal zmást.
Že mám kalhoty i boty celé promáčené, by nebyl zas tak velký problém, kdybych měl nějaké suché věci v batohu. Díky mé ortodoxní filozofii, cestování na lehko, jsem toho v batohu, krom stanu, samozřejmě moc neměl. Začínalo se stmívat a mé nohy se již začínaly rozpouštět. To byla ta chvíle. Konečně jsem mohl, jako poutník v nouzi, zazvonit u dveří a zeptat se, jestli nemají nějakou komůrku, pro zmáčeného tuláka. Jako první jsem zazvonil u jednoho kostela ale místo se pro mě, i přes vlídné přijetí, nenašlo. Nenechal jsem se tím zviklat a o pár set metrů dál, jsem to zkusil znova. Na výběr stejně nebylo. Tentokrát otevřel jednoruký chlap. Je taky dost možné, že měl jednu a půl ruky. Nemůžu si taky pamatovat všechno. Prostě měl něco s rukou. Řekl mi, že pro mě doma místo nemá ale na dvorku mu stojí karavan a můžu přespat v něm.
Uvelebil jsem se uvnitř a využil jsem služeb provizorního sporáku, jak mi bylo doporučeno. Jednoruký muž mi k tomu přinesl pár piv. Poslouchal jsem kapky bubnující o střechu karavanu a vítr profukující kolem. V poličce se starýma kazetama jsem našel nahrávku kapely Queen a vložil ji do autorádia, kterým byl interiér vybaven.
Mé ztuhlé svaly začaly povolovat a usínal jsem na špinavém kavalci. Bylo mi krásně.
No.9
22.června 2016 Rouen - Francie
Občas je člověk postaven před nelehké rozhodnutí a tohle byla přesně ta chvíle. Stopnul jsem řidiče, který mi slíbil odvoz z Blatné do Plzně ale zároveň nabídl takovou hezkou okružní jízdu, přes Německo, Franci, Holandsko a Belgii. Byl to řidič dodávky původem z Havířova a společnost pro následující dny mu přišla vhod. Já měl zrovna týden volný a tak proč ne.
Okusil jsem tvrdý chléb řidičův a poznal, že to není žádný med. Když už jsem u těch dvojsmyslů s jídlem, mohl bych zmínit, jakého se mi dostalo pohoštění. Já vím, darovanému koni na zuby nehleď.. nutno ale říct, že stravovací návyky českých řidičů jsou otřesné. Věřte mi, jel jsem s kamioňákama všech možných národností a Češi, Slováci a Poláci s přehledem vedou hned v několikati disciplínách. Nejvíce chlastaj, přpravují nejhorší kávu a konzumují nejméně kvalitní jídlo. Lančmíty, paštiky, párky, instantní pokrmy všeho druhu a především hotová "jídla" v konzervě alá Dobrý hostinec.
Občas se nějaký Slovák vytáhne s domácím sýrem nebo klobásou ale to je spíše výjimka. Řidiči z blízkého východu by jim mohli jít příkladem. Nejenom, že jejich večeře obvykle připomíná raut. Hlavně jedí i na parkovišti všichni společně. Co je oproti tomu nějakej seschlej chleba s paštikou, který do sebe šofér natlačí za jízdy a dorazí se tribitem.
Po pár dnech jízdy, během které jsme dorazili do Francie, konečně nastal večer, kdy jsme skončili dříve a na okraji města. Mohl jsem tedy vyrazit do ulic, přičemž můj osobní řidič zůstal ve voze aby nabral síly na další den.
Měl jsem štěstí. Zrovna ten večer se ve městě Rouen, jehož ulicemi jsem procházel, konal pouliční festival. V každé ulici byla nějaká kapela nebo sólový muzikant. Někdy šlo píše o amatérskou produkci ale obvykle měl výstup poměrně vysokou úroveň. Cestou jsem navíc našel flašku vína a tak se večer začal vyvíjet zajímavě. Nakonec jsem se zaseknul u baru, z něhož vycházely vlny španělských rytmů. Na tom místě se mi párty zdála nejrozjetější. Jedna z vnadných dam, mě chytla a já neměl na výběr. Musel jsem potěšit oči přihlížejících svými tanečními kreacemi.
Dostat se zcela náhodou na takovou akci, bylo úžasné a trávit večer s holkama, které nerozumí řeči mého kmene, bylo též hezkým zážitkem.
Když jsem okolo třetí hodiny odpadnul, tak jsem se své kroky snažil směřovat zpátky k autu. Byl jsem příjemně unaven. Jak se dalo očekávat, pojem o tom, kde se nacházím, jsem dávno ztratil a tak nebyla jiná možnost, než vytáhnout iPad a začít studovat mapu. Někdy v těch chvílích, si mě zřejmě vyhlídnul zdatný chlap, tmavé pleti, který se ke mě již temným městem přibližoval. Oslovil mě ve chvíli, kdy už jsem s iPadem v ruce kráčel dál. Začal se vyptávat kolik je hodin. Po tom, co jsem mu ukázal čas se začal vyptávat na něco ohledně iPadu a já hned pojal podezření, že jsem pěkně v prdeli. Ještě chvíli jsme jakoby konverzovali, než se naše cesty rozdělily. Konec to však ještě nebyl.
Kráčel jsem dál a on se nejdříve vzdaloval a najednou běžel zpátky, jakoby ještě něco zapomněl. Mluvit už ale nehodlal. Ze zadu mě chytl do kravaty a strhnul mě k zemi. V zápalu boje mě však napadl geniální plán. Švihnul jsem s iPadem o zem, čímž byla akce rychle u konce. Černoch se dal na útěk a já měl iPad stále u sebe.
Znovu jsem kráčel k autu a pískal jsem si melodii písně Život je jen náhoda. Ani nevím, jak jsem to dělal, že mě nic nerozházelo ale upřímě doufám, že mám tuhle superschopnost stále.
No.8
14.října 2017 Obchodní centrum - Plzeň
Ze začátku to bylo celkem vtipné. Moderátor dělal fórky a vyprávěl o nevídané pálivosti jejich pokrmů, což jsem mu samozřejmě nevěřil. Soutěžní tým tvořilo devět borců a jedna křehká dívka v růžové halence. Bratr, sedící po mé levici, mi byl pro následující chvíle oporou.
Dvanáctichodové menu bylo zahájeno limonádou s chilli. Ta byla překvapivě slušně pikantní a již v ten moment se první chlapci začali vybarvovat do nachově červené. Druhým chodem byla naprostá lahůdka - chilli zmrzlina. Spořádat ji, bylo obtížné spíše kvůli množství, než kvůli pálivosti a tak jsem na chvilku naivně uvěřil, že to bude přece jen brnkačka. V třetím kole ale přišel těžší kalibr. Chlebíček s papričkou habanero, pokapaný extraktem z Caroliny Reaper - nejpálivější papričky světa. Tímto chodem začali slabší jedinci zažívat velmi perné chvilky. I rozměrný muž, se samurajskou páskou kolem hlavy, v tu chvíli zrudl tak, že vypadal jako reklama na kečup. Jen chlap s tričkem plechová huba a dívka jménem Veronika, se zdáli v pohodě. Slečna Veronika se tímto okamžikem, i přes svou nesmělost, stala hlavní celebritou soutěže.
Při čtvrtém chodu se už bavili pouze diváci. Tvořil jej kuskus v kombinaci s papričkou Bhut Jolokia, která se stala slavnou, díky tomu, že jako první překonala hranici milionu Scovilleho jednotek. To nám v tu chvíli ale bylo celkem jedno. Následující momenty si pamatuji poněkud nepřesně. Přestal jsem koukat kolem sebe a svou koncentraci směřoval pouze k tomu, abych přežil. Souboj vlastního těla s tvrdohlavostí a odhodláním, ukončilo další kolo. Tuším, že to byl Moruga Scorpion, který překonává hranici 2 milionů Scovilleho jednotek, zalitý horkou čokoládou. Pálivost v ústech, vystřídala křeč v žaludku, zalehlé uši a celková slabost. Při pohledu na další chod, na mne šli mdloby. Křísit mě museli v momentě, kdy jsem se pokusil uchopit lžíci plnou nebezpečně vyhlížejícího extraktu. Končetiny mě začaly brnět a potřeboval jsem si lehnout, což uprostřed nákupního centra, nebyla dobrá situace. Důstojnost jsem si zachoval alespoň částečně, díky tomu, že jsem potupně nevrhnul.
Následné pokračování soutěže, jsem slyšel už jen zpovzdálí. V křečích jsem ležel na lavičce a poslouchal, jak v soutěži pokračuje už jen plechová huba, Veronika a další dva borci. Přibližně po půlhodině, jsem byl schopen se zvednout, abych šel převzít symbolickou cenu. Bylo to chvíli po tom, co plechová huba pomohl Veronice od jejího břemene a spořádal za ni Carolinu Reaper a následně ještě smrtelný extrakt se šesti miliony Scovilleho jednotek. Po skončení ceremonie, jsem byl poctěn sdílením stejného osudu. S pechovou hubou na toaletách, jsme prožívali teror hned vedle sebe.
Když jsme s bratrem opustili nákupní centrum, bylo nám již o dost lépe, což, jak jsme se později přesvědčili, vůbec nic neznamenalo. Když jsme vystoupili z autobusu, na nejfrekventovanější ulici v Plzni, abychom hodinu čekali na další spoj do Touškova, začalo peklo znova. Jako prvního to postihlo bráchu, který se usadil na lavičce a v nejbližších chvílích se nehodlal zvednout. Já, jakožto v tu chvíli bdělejší, jsem se vydal splnit náročnou misi - zakoupit mléčný výrobek, což by pro člověka neznalého místních podniků, v pátek večer mohlo být celkem oříškem. Musel jsem namířit nejdříve k bankomatu a pak do prodejny kebabu, kde jsem zakoupil turecký Airan. Cestou jsem byl nucen udělat dvě přestávky, při kterých jsem čekal, až brutální bolest žaludku odezní. Pro bratra, bylo mezitím čekání jako věčnost a prostředí autobusové zastávky, stihl zvelebit obsahem svého žaludku. Brzy jsme se dostali do situace, o které se občas tvrdí, že stmelí každé přátelství. Moc romantické to však nebylo. Já ležel v křečích na chodníku pod lavičkou a brácha na ní. Lidé si nás fotili, nadávali nám, blbě čuměli. Za celou dobu se našla jediná dívka, která se optala, zdali jsme v pohodě. Člověk si v takovou chvíli uvědomí tu hnusnou realitu všedního života. Dokud je nahoře, lidé ho plácají po zádech, podávají si s ním ruku, bratříčkují se.. když je ale na dně, najde se jen málo lidí, kteří jsou ochotni mu podat pomocnou ruku. Jak říká Labina Mitevska ve filmu Samotáři - „Určitě je tahle země pěkně zkurvená, ostatně, jako jakákoliv jiná země.”
Děkuji za těch pár jedinců, kteří to zachraňují.
No.7
25.června 2016 Na Kampě - Praha
Vážně si nejsem tak docela jistý, kde beru kamarády, kteří pořádají akce jako nahá cyklojízda. Jednoho dne jsem však od Míry obdržel pozvánku a neměl jsem to srdce ho zklamat. Když nastal den D, vyrazil jsem z Plzně stopem do Prahy. Místo kola jsem sebou táhl skateboard. Ne, že bych byl velký fanoušek skateboardingu, jen jsem jednoduše nesehnal nic lepšího a skejt se transportoval pohodlněji než kolo.
Když jsem dorazil Na Kampu/oficiální místo konání, právě finišovaly důkladné přípravy, které zahrnovaly výrobu transparentu WNBR - World naked bike ride a především kreslení po tělech účastníků. V kreslení po ňadrech vnadných slečen si pánové přímo libovali ale když jeden z účastníků apeloval na ostatní, že by měl rád penis namalovaný na zeleno, nikdo se k tomu moc neměl. Nakonec se toho ale přece jen chopila jedna z přítomných dam a labužnicky měnila barvu mužského ohanbí na zeleno. Celé akci přidával na atraktivitě ještě kameraman, který právě točil dokument o Mírovi. Okolo třetí hodiny byla celá akce oficiálně zahájena.
Početná skupina cyklistů v rouše Adamově, brázdila ulice města Pražského. Ten den bylo obzvláště dusno a tak byla akce fyzicky náročná a to především pro účastníky, kteří zvolili jiný dopravní prostředek než kolo. Velmi rychle jsem zjistil, že standartní jízdou na skejtu ostatním stačit nebudu a tak jsem prkno uchopil a poklusem následoval skupinu. Díky letákům, které mi Míra svěřil, jsem bez kola nevypadal úplné blbě a svou aktivitou, jsem alespoň přispíval k informovanosti pohoršených spoluobčanů. Jak akce pokračovala, tak se má fyzická zdatnost začala přibližovat svému limitu. Celý spocený jsem byl nakonec nucen neočekávaný maraton vzdát a pozorovat mizející skupinu cyklistů v dálce. Náhodou se tomu stalo přímo na Václavském náměstí. V klidu jsem se snažil znovu popadnout dech a pokračovat v cestě po vlastní ose. Zrovna nedávno jsem si říkal, že je v poslední době celkem obtížné vyčnívat z davu v Pražských ulicích. Tentokrát se mi to dařilo celkem dobře. Nebylo třeba žádného extravagantního oblečení ani dlouhých příprav před zrcadlem. Tak, jak mě bůh stvořil, jsem kráčel naproti Svatému Václavovi a na sebevědomí mi přidávali opilci, kteří si se mnou přicházeli dát placáka. Zvláštní, do jakých situací se může člověk dostat. Kráčet sám, nahatý po Václavském náměstí.. občas sám sebe překvapím. Nakonec jsem se rozhodl, že je na čase, hodit na sebe nějaké oblečení. Načasování to bylo opravdu výtečné, vzhledem k tomu, že jsem se o pár minut později, oblečen jen v trenýrkách, vyptával policisty, kde je tady Braník.
No.6
3.listopadu 2015 dálnice A6 - Německo
Jinovatku, tvořící se na povrchu spacího pytle rozbil náhlý pohyb. Právě jsem se probouzel, kousek od čerpací stanice. Po dlouhém putování mi poslední dny dávaly hodně zabrat. Cestování Marokem nabízelo příznivější klima, čemuž odpovídalo i ošacení, kterým jsem byl oděn. Prošoupané rifle a svetr z Fésu, o kterém prodavač tvrdil, že je vhodný do zimy, byly, co se tepelnosti týče, momentálně naprosto nedostatečné. Obtížnou situaci nezachránily ani martensky, ve kterých jsem výjimečně vlezl do spcáku, který mi přítelkyně obětavě zapůjčila. Zahřát jsem se tentokrát nedokázal a nad ránem mé ztuhlé prsty měly problém zapnout věci do batohu. Vzduch se srážel před mými ústy při každém vydechnutí a v oslnivém světle lamp, jsem se pomalým krokem přibližoval ke kavárně, která byla součástí čerpací stanice. Provoz byl zatím minimální a tak jsem jen v klidu rozmrzal a balil do vlhkého papírku trochu tabáku. Nešikovně ubalená cigareta v takto pochmurném ránu chutnala výtečně. Jakoby se s každým obláčkem dýmu rozpouštěly i mé starosti. Člověk si najednou uvědomí, že vlastně o nic nejde. Mohl jsem jen umrznout, stávají se horší věci.
Když jsem se dal do řeči s Dimitrim, bylo už skoro poledne. Abych pravdu řekl, jeho národností si nejsem tak úplně jistý ale pro příběh to není zas tak důležité. Na mapě jsem se mu snažil vysvětlit, kam mám namířeno a vypadal, že rozumí. Byl to přesně ten typ, co tě klidně nechá ve sračkách, když třeba smrdíš nebo se mu prostě nelíbí tvůj styl ale pokud ho dokážeš zaujmout, tak je schopen pro tebe udělat cokoliv. Svým přirozeným šarmem jsem si jeho náklonnost zřejmě rychle získal. Společnou cestu jsme měli pro následujících sto kilometrů a tak jsme nasedli a vyrazili. Byl to takový stárnoucí, plešatý chlap, co furt žvanil o své rodině. Kolik má potomků a jakou má kde přízeň. O tom, jak je pro něj důležité přátelství se Sergejem, za kterého by dal ruku do ohně a jak spolu vychází jejich manželky. Mluvil rusky ale naštěstí volil celkem prostá témata a tak se dalo celkem jednoduše odhadnout, o čem zrovna mluví. Postupem času se i mě snažil zapojit do rozhovoru a tak jsem mu pověděl kolik mám bratrů a abych si komunikaci usnadnil, ukázal jsem mu na iPadu nějaké fotografie. To nebyl moc rozumný nápad, protože Dimitriovi byla bezpečnost provozu zcela cizí a tak s radostí věnoval pozornost dalším a dalším obrázkům, kterými sám listoval ale provoz na dálnici ho zajímal jen pramálo.
V momentě, kdy zrovna uhnul očima směrem k vozovce, rychle zpozorněl.
„Ey! On iz Česki!“ Usmíval se na ukazoval na kamion s českou poznávací značkou.
„Ty iz Česki. To yest?“
Přikývl jsem v obavě, jak s touto informací naloží. Okýnko na místě spolujezdce, začalo v rychlosti 120 km/h pouštět ledový vítr do kabiny a Dimitri, navzdory tomu, začal nesrozumitelně křičet na českého řidiče kamionu, ve snaze zastavit ho a pomoct mi tak v dokončení cesty. Přestože byl Dimitri zřejmě blázen, musel uznat neúspěch ale tak lehce se bohužel vzdát nechtěl. Zastavení kamionu považoval za prioritu číslo jedna a podle toho také jednal. Pevně jsem se držel madla u dveří a naše vozidlo se zařadilo do pruhu před již jmenovaný kamion. Dimitri zapnul výstražná světla a tentokrát otevřel okýnko na své straně. Vystrčil ruku ven a začal na řidiče mávat. Ten, na jeho znamení, začal z dálnice sjíždět, což nikdo z nás nečekal. Chvíli to vypadalo, že sjedeme jen k další benzínce ale místo toho jsme se dostali na jinou dálnici. Vozidla zastavila u krajnice a já s napětím očekával, jak to bude pokračovat, naivně doufajíc, že nebude třeba mého zásahu.
Dimitri vystoupil z vozu jako první a já ho přecejen následoval, abych o to divadlo nepřišel. Řidič kamionu také vystoupil a v jeho očích byly vidět velké obavy.
„Něco se stalo? Jste v pořádku?“ Naléhal na nás.
„Eto molodoj puteshevnnik, zdes. Yemu nushno Česki! Vy vozmete yego?“ Spustil svůj monolog Dimitri a kamioňák stále jen nechápavě hleděl. Vážně se mi do toho nechtělo ale každou další vteřinou bylo více zřejmé, že se do toho budu muset vložit.
„Prosím vás, nezlobte se.. jsem v tom vážně nevině. Já jsem stopař a tenhle šílenec mě nabral. Teď vás zastavil, aby se zeptal, jestli mě nevezmete do Čech.“ Řekl jsem a blbě se usmál. Ve stínu šíleného řidiče jsem i já musel vypadat jako naprostý hlupák.
„No to si ze mě děláte prdel! Já myslel, že se jako něco stalo! Že vám třeba od kamionu vlítl šutr do vokna... ty vole! Já jedu na čas, sotva to stíhám a vy mě zastavíte kvůli tomuhle? To víš, že tě vezmu. Naskočí si a dělej.“
Hezky jsem poděkoval Dimitriovi, potlačil v sobě stud a naskočil do kamionu, který si díky sjezdu, který jsme náhodou trefili, musel zajet ještě padesát kilometrů. Řidič sice konverzaci prokládal větami jako: „To jste mě hoši ale vážně nasrali.“ Přesto jsme hezky poklábosili a já byl odpoledne doma.