Začalo se stmívat a já hledal místo pro kempování, vybaven zásobou vody a jedním chlebem. Procházel jsem malou vesničkou, tvořenou domečky, uplácanými z hlíny. Jeden z místních mi nabídl osvěžení u hadice s vodou a následně mě i pozval na jídlo. Zavedl mě na dvorek, kde se chlapi oddávali hazardním karetním hrám. Malý stolek osvětlovala jen holá žárovka. Celý večer probíhal celkem standardně. Snědl jsem tažín, vykouřil dýmku a občas se pokusil o komunikaci s ostatními. Okolo druhé hodiny ranní už mě začínal přemáhat spánek a tak jsem se snažil naznačit, že bych rád šel spát. Chlapi debatovali zřejmě o tom, kde bych mohl spočinout. Nejdříve to vypadalo, že se hádají u koho přespím ale situace se nakonec vyvinula zcela odlišně. Ten nejopilejší z nich zřejmě dostal geniální nápad, jak se o mě postarat. Vzal mě mimo vesnici a já, pln očekávání, kráčel tmou vedle něj.

„No problem. No problém.“ Ujišťoval mě. Jak už ale dobře vím, tahle fráze se většinou používá před tím, než nějaký problém přijde.

Došli jsme k silnici, kde na mě čekala policie. Doufal jsem, že jim bude stačit legitimace a tím to budeme mít odbyté. Jak hluboce jsem se mýlil. Naložili mě do auta a bez jakýchkoliv informací o tom, co se právě děje, mě odvezli na základnu. Posadili mě do kanceláře a jeden z těch kolaborantů, začal jedním prstem pomalu ťukat do počítače, přičemž důležitě zíral do mého pasu. Čas se táhl a policista tiskl jedno lejstro za druhým. Všechno psáno arabským písmem. Po hodince čekání mě znovu naložili do svého vozu a já tipoval, kam mě asi odvezou. Správná odpověď se s mým odhadem neshodovala ani v nejmenším. Policista se samopalem nám otevřel bránu a vjeli jsme do obrovského vojenského objektu, spojeného a věznicí. Průběh událostí byl předchozímu pobytu na stanici velmi podobný. Jen mě měl na starost výše postavený člověk a další dva nás pozorovali. Tak jsem zase seděl, čekal, policista ťukal do počítače a své snažení prokládal bujarou konverzací se svými kolegy. Alespoň, že chlapci se bavili. Jediná slova, kterým jsem rozuměl byla: Hippie, vagabund a problém. Byl jsem už tak unavený, že jsem ani neměl síly si z toho něco dělat.

Policista u počítače, po pěti telefonátech, dokončil své dílo a vytisknul protokol, na který precizně lupnul razítko. Přátelsky mi podal ruku a řekl:

„Welcome in Morocco.“ Usmál jsem se na něj a toužil jen po posteli. Doufal jsem, že mě tedy zavedou na nějakou ubytovnu, do hotelu nebo klidně na záchytku, kde bude konečně ta postel. Občas jsem vážně naivní. Byl jsem odvezen k nemocnici, kde se mě ujal další člověk, který mi jako první dal nějaké instrukce. Ukázal na hodinky a povídá:

„Teď je 04:30. Budeš spát tady, na lavičce. V 06:00 musíš odejít.“

​

Tak vám teda pěkně děkuju..