Návštěva lepší společnosti
Ruku jsem zvedl na poslední chvíli. Auto přesto zastavilo. Zážitkem pro nás bylo už to, že jsme nasedli do Range Roveru. Řidič, jménem Said, nevypadal zrovna jako typický Maročan, což bylo způsobeno i tím, že v jedné ruce držel pivo a v druhé cigáro. Byl to takovej těžkej stylař. Přesně ten frajer, kterého můžete potkat na pláži ve Španělsku. Jako z klipu od Erique Iglesiase. Anglicky neuměl ani fň, a tak jsme se chvilku pokoušeli o komunikaci s pomocí překladače v jeho iPhonu ale stálo nás to moc sil. Tradiční poměr úrovně pohoštění a konverzace je obvykle takový, že čím méně se mluví, tím více je hoduje. Tato situace nebyla výjimkou. Když Said dokouřil Marlborku, otevřel, pomocí bezpečnostního pásu, každému z nás po jednom pivu. Měl jich za sedačkou plnej kýbl i s ledem. Z okna klimatizované káry jsme pozorovali, jak se mění ráz krajiny z částečně zelených hor na vyprahlou savanu. To bylo asi nejlepší pivo, co jsem kdy pil. Koloběh události tím však teprve začal.
Cestou jsme přibírali další stopaře, které Said vždy při vystoupení obdaroval náhodným obnosem peněz. Směr jízdy jsme brzy přestali sledovat a klikaté silnice, vyprahlého venkova, nás unášely vstříc novým zážitkům. Nutno podotknout, že Said i přesto, že si právě otevíral šesté pivo, řídil bezpečněji než většina místních řidičů. Když nám pivo došlo, zastavil se v jednom z hotelů aby vyměnil prázdné lahve od Heinekenu za pivo značky Casablanca.
Záhy přišla policejní kontrola. Maročtí důstojníci byli vybaveni radary na měření rychlosti. Ne však přístroji na měření hladiny alkoholu v krvi a tak naše jízda pokračovala bez většího zdržení. Při druhé zastávce v jednom z hotelů, řidič doplnil naše zásoby ještě o flašku vína. Blížil se hezký večer.
Po západu slunce jsme naši cestu zakončili v luxusním hotelu, uprostřed naprosté pustiny. Majitel podniku, který byl kamarádem našeho řidiče, nás zavedl do jednoho z pokojů, který byl vybaven takovými technickými vymoženostmi jako klimatizací, evropským záchodem nebo špuntem do umyvadla. Naše skromné vybavení jsme nechali v pokoji a přesunuli se k bazénu, kde se právě začínala připravovat večeře.
Said se rozvalil na sedačce a kolem něj běhali obsluhující. Personál luxusního hotelu měl plné ruce práce a to i přesto, že jsme byli zřejmě jedinými hosty. Přinesli rozpálený gril a dva pytle s uhlím. Vepřové maso nakrájené na kostky a špízy na napichování. Nakrájený chléb a misku oliv. Celé dílo připravili tak, aby ho mohl, již opilý Said, jen efektivně dokončit. Přisypal uhlí do rozpáleného grilu a čekal na správný moment. Mezi tím vypil dalších pár piv. My jsme nebyli pozadu. Bety velkolepě svírala sklenici vína v ruce, já se napájel jedním pivem za druhým. Za celý večer dokonce nikdo Bety nepožádal o ruku, což byla situace do té doby nevídaná.
Nacpali jsme svá břicha ale moc se toho do nás nevešlo. Problémem naší cesty byl kontrast mezi skromnými večery a hostinami, které nebyly výjimkou. Do scvrklých žaludků se moc jídla nevešlo. Mohli jsme k tomu přistupovat tak, že když je to zadarmo, tak je třeba se nacpat, nejlépe si ještě vzít do batohu na cestu a posílit tak stereotyp českého turisty. Přesto, že jsme to tak nikdy nedělali, byl nakonec výsledek vždy stejný. Oni to do nás prostě nějakým způsobem našťouchali. Většinou se naštěstí jednalo jen o psychický nátlak. Odmítnout by bylo velmi neslušné.
A tak jsme jen tak seděli a existovali. Měsíc se odrážel od hladiny bazénu a končil další krásný den na cestě. Vždy, když jsme si mysleli, že už nás nic nepřekvapí, přišlo něco takového. Štěstí bylo tady a stačilo si ho jen užít. Každá chvíle stála za to.
