Příliš blízko nebezpečí
Byl to jeden z těch večerů, kdy jsme se rozhodovali, jestli už jít spát nebo ještě zkusit poslední stop. Procházeli jsme večerním městem, které se právě začínalo probouzet k životu. Západem slunce končil Ramadán a muslimové se začali scházet v mešitě aby ukončili půst.
„Už je jenom 34 stupňů.“ konstatoval jsem.
„Konečně chládek.“ odpověděla Bety.
Postavili jsme se k cestě, stopli poslední vozidlo a začli se dít věci. Zastavila stará dodávka plná melounů. Jméno řidiče si sice nepamatujeme ale v našich vzpomínkách už to navždy bude chlápek s melounama. Zatím co se stmívalo, se stará dodávka kodrcala malými vesničkami, až nakonec vozidlo zastavilo u jednoho z domů. Chlápek s melounama šel nejdříve dovnitř a nás nechal v autě, které zevnitř nešlo otevřít. Takže jsme, v šeru přicházející noci, čekali, jestli nás zavraždí nebo pohostí.
Chvíli ticha přerušilo prudké otevření šoupacích dveří. Členové rodiny se chopili našich věcí a odnesli je do různých pater domu. Bety dostala pokyn, zůstat s ženami v přízemí a mě bylo poručeno, abych následoval jednoho z kumpánů do druhého patra. Po příchodu do jednoho z prostorných pokojů, jsem zůstal v šoku stát. Nevěděl jsem, co si počnu se vším tím jídlem ale naštěstí byla na místě spousta společníků, kteří mi s tím pomohli. Pro začátek mi začali nalévat čaj a kávu, pomerančový džus a také šťávu z červené řepy. Tímto výčtem bych mohl skončit, protože se můj žaludek, do té doby zvyklý na skromné množství stravy, cítil plný již při ochutnávce nápojů. Stůl se prohýbal pod vahou tažínů, kuskusů, smažených rybiček, datlí, oliv, melounů, palačinek se sýrem a především sladkostí všeho druhu. Pro začátek jsem ale zvolil hariru - tradiční luštěninovou polévku.
Bety mezitím v dámské společnosti budila ještě větší rozruch, než když se procházela po Fésu v šortkách. A to i přes obtížně překonatelnou jazykovou bariéru. Dámy bohužel pro úvod zvolily celkem nevhodné téma - náboženské rozdílnosti, přičemž ty rozdílnosti odmítaly respektovat. Taková byla občas realita. Pro některé věřící, kteří za celý život nepoznali nic jiného, bylo jednoduše nepochopitelné, že například Bety nečetla Korán a cestuje s mužem, za kterého není provdaná. Muž s melouny nakonec objektivně usoudil, že by bylo lepší, kdyby se Bety přidala k nám. V mužské části společnosti byla stejně hostina o dost bohatější.
Tou dobou už jsem v sobě měl polévku, závitky s různým obsahem, palačinky, čaj a pomerančový džus. Mezi muži se, k našemu údivu, nacházeli i jedinci mluvící anglickým jazykem a tak jsme hodování mohli prokládat jednoduchou konverzací. Komfort pobytu v Marocké domácnosti vyvrcholil návštěvou koupelny, kterou jsme mohli já i Bety postupně využít.
Posezení se pak přesunulo k jednomu z chlapců, který bydlel za rohem. Seděli jsme v jeho bytě na podlaze a trávili večer tak, jak je to bývá pro místní zvykem. Vzduchem zavoněl hašiš.
Po příjemném dýchánku jsme se, obklopeni místními, vydali do kavárny. Cesta nočním městem byla dlouhá a pro nás velmi nezvyklá. Obvykle jsme se totiž přesouvali ve dne a noční ulice vypadaly docela jinak. Všechny podniky byly najednou otevřené. Kolem nás běhaly děti, hrající fotbal přímo na silnici. Jakoby se západem slunce ze zapadlého maloměsta stala rušná metropole. Nekonečný řetězec různých setkání a následného seznamování, zpestřoval náš již tak velmi nevšední večer.
Dorazili jsme do luxusního podniku. Téměř všechny stoly byly plně obsazeny. Obsazeny pouze muži. Bety byla jediná žena, která do podniku vstoupila. Pokojně jsme vypili mátový čaj a začala přicházet únava. Osud s námi však měl tentokrát jiné plány. Po návratu zpátky se situace začala komplikovat. Chlap s melouny měl zřejmě problém s tím, jak se Bety zařadila do společnosti, čímž dávala špatný příklad místním ženám. Své emoce však schovával za diplomatické vystupování a tak nejdříve nebylo vůbec zřejmé, co se to vlastně děje. Naložil nás do dodávky a rozhodl se, že nás odveze zpět na naši cestu. Tím začala nepřiměřeně rychlá a zároveň velmi děsivá jízda nočním městem a následně i prašnými cestami blízkého okolí. Nakonec nás vyložil o město dál a měli jsme za to, že tím nepříjemnosti pro tento večer skončily.
Pěšky jsme pomalu docházeli na okraj města, kde jsme měli v plánu najít místo k rozložení tábora. Zastavil u nás jeden z motorkářů a dali jsme se do řeči. Rozdílností našich jazyků se nikdo netrápil a tak jsme komunikovali Česko - Arabsky. Domluvili jsme se na tom, že nás vezme kousek za město. Všichni tři, i s bagáží, jsme se usadili na mopedu. Svištěli jsme stále dál. Jízda přestala být vtipná v momentě, kdy řidič začal Bety olizovat prsty, jimiž se ho držela. Nereagoval na výzvy k zastavení a tak jsme se stále více vzdalovali od civilizace. Že jsme přetížený motocykl na prašných cestách nepoložili, by se dalo považovat za jediný úspěch. Zastavil na poli. Uprostřed ničeho. Zhasl světla mopedu a stáli jsme v naprosté tmě bezměsíčné noci naproti sobě. Jen já, Bety a nadržený motorkář. Bety těžko skrývala své rozrušení a ani já se necítil dobře. Takový strach jsem na cestě ještě nikdy neměl. Začal se dotýkat její ruky.
„To není dobrý nápad.“ odstrčil jsem ho.
Začal naznačovat, že tady bude kempovat s námi a už chtěl začít rozkládat stan.
„No! We finish. We leave you. Do you understand?“ snažil jsem se, celkem zbytečně, komunikovat anglicky. Odrazili jsme jeho další pokus o sblížení a začali odcházet. Bylo třeba zachovat klid a nevyprovokovat nezvaného hosta k akci.
Kráčeli jsme temnou cestou a za námi se ozýval přibližující se zvuk starého motocyklu. Jel za námi se stále vypnutým světly. Čas by se v tu chvíli dal krájet. Srdce tloukla jako splašená. Motocykl projel okolo nás a velmi pomalu se vzdaloval zvuk motoru, který sotva držel volnoběh.
Nastalo naprosté ticho. Bety mne objala.