Jak jsem se naučil říkat NE
Loď se kolíbala a mě už začínalo být trochu nevolno. Ani čokoláda už nepomáhala. Dlouhou chvíli jsem krátil důkladným rozborem mapy a poslední chvíle před ukončením plavby, jsem investoval do snahy, vstřebat nějaké užitečné informace. Jak bývalo mým zvykem, i na Africký kontinent jsem se chystal vstoupit bez předchozího plánování a má informovanost, byla tedy dost mizerná. Samozřejmě jsem tušil, že se jedná o muslimskou zemi a pro vstup mi stačí pas. To mi tak nějak pro začátek stačilo. Chyběly mi však nejen základní znalosti, na první pohled malicherné, ohledně podávání alkoholických nápojů nebo rychlosti internetového připojení, jakožto i znalosti potřebné k přežití, především ohledně bezpečnosti, případně možnosti, autostopu nebo kempování ve volné přírodě (Dá-li se spaní pod širákem na způsob bezdomovce nazvat kempováním). Na stránkách Ministerstva zahraničních věcí, jsem se alespoň dočetl, že si mám dát pozor na pouliční prodejce, kapsáře a jiné zlodějíčky. Jako prioritu číslo jedna, jsem tedy stanovil: že se nenechám obrat. Žádné náramky míru, malování henou, leštění bot ani ničeho jiného. Nic.
„Ten pas si dobře schovej. Teď už ho nebudeš potřebovat.“ to byla jedna z mála dobrých rad, které jsem za dobu svého pobytu dostal. Poděkoval jsem celníkovi a poprvé v životě vkročil na Africký kontinent.
„Hello. Do you want Taxi? Hotel? Hašiš?“
Hned, po opuštění přístavu, jsem byl vyhozen do každodenní reality města Tanger, kterou tvořilo nepříjemné vedro a nátlak dirhamů chtivých Marokánců. Motivován svým předsevzetím, jsem slepě kráčel vpřed, neberouc ohled na Abduly a Mohamedy, kteří pokřikovali na turisty z parkoviště taxíků. Se stejným odhodláním jsem vstoupil i do staré části města. Ručně tkané koberce, pestrobarevné šátky, kýčovité hrnce i pověšená zvířata, právě stažená z kůže, lemovaly úzké uličky, do kterých slunce svítilo jen pár minut denně. Občas se marně snažil projet nějaký šílenec na skůtru. Během seznamovací pouti skrze starou část města jsem si najednou uvědomil, že v závěsu za mnou, kráčí nějaký pobuda a něco drmolí. Držel se mě i při nečekaných změnách kurzu, kterých jsem se dopouštěl. Každým krokem se přibližoval a plynulou angličtinou vyprávěl něco o Francouzovi, který žil v domě za rohem a krásném výhledu, který nás čeká, budeme-li pokračovat v cestě tímto směrem. Moment, ve kterém zrovna vyprávěl něco o zajímavém stromu na náměstí, jsem vybral jako vhodný k tomu, abych to divadlo ukončil.
„Okay, stop! I don't need your help!“
„No problem. I just show you town. We are friends.“
„No. Thank you.“
„This is very interesting building bla bla bla bla..“
„Are you kidding me? I don't need your help. Do you understand?“
„Okay but it's free. No problem... On this way is very nice wiew bla bla bla..“
Dovednost, se kterou dokázal z paměti recitovat, především ty nejméně podstatné detaily o okolním dění, by byla jistě přínosná, pokud bych o její poslech měl zájem. Narazil však ignoranta s prázdnýma kapsama a podle toho se také situace vyvíjela. V následujících chvílích jsem sice ještě zachovával klid ale po tom, co jsme společně viděli ten krásný výhled a zajímavý strom na náměstí, pohár mé trpělivosti přetekl a já začal jednat. Své kroky jsem směřoval zpět do úzkých uliček, kde jsem se v momentě nepozornosti mého průvodce, dal zbaběle na útěk. Běžel jsem těmi uličkami a náhodně měnil směr tak dlouho, dokud jsem sám neztratil přehled o tom, kde se právě nacházím.
Po ne tak úplně elegantním řešení situace, však nastala další komplikace. Bankomat mi z neznámého důvodu, odmítl dát hotovost a mě nezbylo, než začít hledat kavárnu s připojením na internet, abych zjistil, v čem problém spočívá. V té situaci jsem byl moc rád, za posledních pár euro, které mě hřály v kapse děravých šortek.
„My friend! My friend! You lost! I help you!“ začal na mě křičet můj milý průvodce, který se náhle objevil opodál. A divadlo začalo na novo. Když už jsem ho měl znovu po ruce, tak jsem alespoň využil jeho orientačních schopností k nalezení kavárny se stabilním připojením.
Zavedl mě do prázdné restaurace, která měla v ten den zřejmě otevřeno jen kvůli mě, soudě podle majitele, který se mi snažil prodat všechny pokrmy, které měli v kuchyni navařené. Kromě neuvěřitelného množství jídla, jsem byl také poprvé konfrontován s marockou whiskey a zeleným zlatem, které se zde sice podávalo jako aperitiv ale obvykle bylo možné, ne-li nutné, ochutnávat vždy a všude. Abych to upřesnil pro čtenáře, neznalé marocké hantýrky: Jak je v naší vlasti tradičním pokrmem knedlo,vepřo,zelo a k tomu vychlazená dvanáctka, případně Becherovka jako aperitiv, v Maroku, kde lidé neholdují alkoholu ani vepřovému, se naproti tomu tradičně obědvá tažín (dušená zvěřina se zeleninou), mátový čaj (velmi sladký), případně, jako aperitiv, hašiš. Dalšími bestsellery místní kuchyně jsou kuskus a omeleta a pokud už z toho máte v hlavě guláš, nezoufejte, Maročané měli z vyprávění o naší kultuře v hlavě kuskus.
Hostinu jsem tedy započal tažínem, proložil čajem a zakončil hašišem. Můj průvodce pro začátek stolování zvolil takovou tu frázi jako „enjoy your time” a když jsem dojedl, tak se začal potutelně usmívat a naznačovat, že je na čase, abych mu za jeho servis zaplatil. To se ale hodně spletl. Já jsem totiž, na rozdíl od něho, nezapomněl na to, jak mi tvrdil, že jsou jeho samaritánské služby zdarma. V klidu jsem dokouřil a zaplatil za jídlo. Kartu jsem úspěšně odblokoval pro kontinent Africký a vydal se k bankomatu v doprovodu průvodce, lépe řečeno, v doprovodu osobní eskorty, jak už to v tu chvíli začínalo vypadat. Vůně peněz byla pro nás oba omamná. Neplánoval jsem se zachovat jako padouch z Kobry 11 a zabit svého kumpána, s vidinou sto procentního zisku ale můj plán od této reality vlastně nebyl moc daleko.
Úspěšně jsem vybral peníze, peněženku zastrčil do kapsy a dal se znovu na útěk.