Noční život
Následující dny v Pyrenejích hezky utekly. Nechal jsem odpočívat své svalstvo a užíval si horského vzduchu. Poslední večer jsem navštívil motocyklové muzeum a za ním si vytipoval místo ke spaní pod košatou jabloní. Vykouřil jsem zbytek trávy z Francie a bylo mi hezky. Blížila se ale další probdělá noc. Pro začátek mě nechtěly nechat spát cikády. Bylo těžké rozeznat jestli cvrkají u mé hlavy nebo přímo v mích uších.
Crrr. Crrr. Crrr. Crrr.
Hráli svou nekonečnou mantru až nezbylo než si na ně zvyknout. Další budík na sebe ale nenechal dlouho čekat.
Kap. Kap. Kap. Kap.
V této situaci je vždy těžké správně odhadnout nejlepší možné řešení situace. Mám vzít nohy na ramena nebo doufat že si to počasí ještě rozmyslí? Tentokrát jsem situaci vyhodnotil vyloženě špatně. Snažil jsem se spát co nejdéle ale při každém pohybu mi teklo do spacáku více a více. Vystrčil jsem hlavu ven a při pohledu na ohýbající se strom byl můj problém více než zřejmý. Že jsem se během slabého spánku odvalil od své karimatky již pro mě nebylo žádné klíčové zjištění. Když zmoknu nad ránem, není to nic hrozného, prostě počkám do rozednění. Zmoknout ale ještě před půlnocí je obzvlášť nepříjemné.
Promočené věci jsem nacpal do batohu který byl rázem dvakrát těžší než obvykle. Obešel jsem okolní přístřešky a schoval se ve staré kapli. Na zemi už dva cestovatelé leželi a tak jsem se k nim přidal. Že na mě koukala z rohu myš mi nevadilo, horší bylo že mokrý spacák poskytoval jen minimum tepla a tak nezbylo než si vyjít na noční procházku abych se zahřál. Vykouřil jsem cigaretu a vyrazil.
Celou noc jsem chodil od jedné vesnice ke druhé. Bylo to nepříjemně dlouhé. Chvíli jsem zkoušel číst knížku pod lampou ale začalo opět pršet a tak jsem si to rozmyslel. Nad ránem jsem z kusu kartonu vyrobil ceduli s nápisem ESP a při rozednění jsem se dostal do další země.
Namířil jsem si to do oblíbeného města Salvadora Dalího - Cadaqués. Cesta hezky plynula ale má únava byla značná. Odpoledne jsem měl slabší chvilku a klimbajíc u silnice jsem spočinul ve stínu dopravní značky. Pro můj spokojený spánek, hned vedle usychajícího spacáku, však přijíždějící policisté pochopení neměli. Nějaký aktivista mě napráskal a přišlo první z mnoha setkání se Španělskou policií. Kromě toho že mé příjmení znamená ve španělštině kyčel mi toho však moc nepověděli. Zdviženým palcem jsem dal najevo že od teď budu stopovat, nikoliv nocovat a naše cesty je rozdělily.
Do města Figueras mě hodila paní která mě celou cestu krmila klobáskama vlastní výroby. Dokonce mi ve svém služebním autě dovolila pít pivo což je prý jinak zakázáno.
Ani v tomto městě mi nebyl klidný spánek dopřán. Jakožto poučený tulák jsem si našel malý opuštěný domeček o jedné místnosti, dokola obrostlý vysokou trávou. Stále jsem slyšel nějaké šramocení a tentokrát to znělo jako něco většího než myš. Po rozsvícení baterky jsem ale nic neviděl a tak jsem pokračoval v naslouchání. Srdce mi bušilo jako o závod. Oči nějaké šelmy najednou koukaly přímo do mých. Znova jsem rozsvítil baterku. Byla to kočka. Zatracená kočka! S nadějí že kde jsou kočky, nejsou myši jsem zase usnul.
Ráno jsem se zastavil v místní kantýně a s plným žaludkem se mi vyráželo příjemně. Tu kantýnu jsem ale ten den obešel ještě dvakrát. Dokázal jsem se totiž ztratit takovým způsobem že jsem chodil stále dokola a nezbylo než se ptát Katalánců na cestu. Angličtina nebyla sice jejich silná stránka ale přesto mě poslali zcela opačným směrem než kterým jsem doposud putoval.
Z neustálého koloběhu nepříjemných událostí mě tentokrát vysvobodila dívka řídící kabriolet. Vlající vlasy ve větru a uvolněná konverzace mi nalila čerstvou dávku optimismu do žil. Projížděli jsme horou a před námi se zjevilo pohádkové město Cadaqués.
Připadal jsem si jako na konci filmu Vykoupení z věznice Shawshank.
