Příliš dlouhá cesta vzhůru

Bylo krásné dopoledne. Dopíjel jsem kávu a podle předpovědi počasí bylo zřejmé že pokud chci vystoupit na nějakou horu, je správná doba právě teď. Došel jsem k autobusové zastávce a vyjel vstříc úpatí nejvyšší hory. Zastávky byly ovšem značené dost mizerně a tak jsem dorazil úplně jinam, na což jsem přišel po velmi komplikované debatě se Španělsky mluvícím řidičem autobusu. Podle mapy jsem byl v tu chvíli od úpatí hory přibližně deset kilometrů a tak jsem, v rámci nízko-nákladové filozofie, zvolil pěší způsob přesunu. Vyplnily se však mé neblahé předtuchy. Cesta byla dlouhá a navíc do kopce. Procházel jsem posledním městem a nastala jedna z těch světlých chvilek kdy mě napadne něco rozumného - koupit zásoby jídla na cestu. Tím nápadem to ale bohužel skončilo protože jediný obchod ve městě měl již zavřeno a otevíral až následující den v deset ráno. Nepřipadalo v úvahu že bych čekal tak dlouho, navíc jsem si vzpomněl na armádní konzervy a dvě čínské polévky co se mi válí na dně batohu a mohl jsem s dobrým svědomím pokračovat.

​

Začínalo se pomalu stmívat, když jsem dorazil k úpatí hory. Pro racionálně uvažujícího člověka by to byla ideální chvíle k přípravě místa k přenocování. Do dnes nechápu jak mě to mohlo napadnout ale zřejmě jsem byl tak nadopovaný adrenalinem že jsem měl potřebu zahájit výstup okamžitě. Nově nabitá energie mi vystačila přibližně do té doby, kdy jsem přestal vidět na cestu a nezbylo než si přiznat, že je na čase jít spát. Na relativně rovném místě které se hledalo velmi obtížně jsem si zalezl do spacáku a těšil se na své probuzení. To boužel přišlo o něco dříve než by mi bylo milé. Už po pár hodinách spánku mi začala být pořádná kosa a tak jsem na sebe oblékl mikinu, kalhoty a pokračoval ve snění. Takhle jsem se ale probudil ještě dvakrát. Poprvé jsem si navlékl všech pět párů ponožek co jsem vlastnil a podruhé se snažil nacpat své zmrzlé nohy do bot. A tak jsem zjistil že horské noci mohou být mnohem chladnější než by se mohlo zdát a stejně tak že můj spacák z dob komunismu, poskytuje méně tepla než jsem doufal.

​

Vytoužené ranní probuzení také nebylo tak hezké jak jsem si představoval. Při protahování ztuhlých svalů jsem zpozoroval neznámou ceduli která naznačovala že jsem na špatném místě. Přiznal jsem si že jsem hlupák a započal potupný sestup. Znovu jsem se ocitl u úpatí hory a opět jsem doplatil na svou pošetilost. Občas mám tendenci dělat rozhodnutí na základě své intuice, místo abych se jednoduše podíval do mapy. A tak se stalo, že jsem se vydal na horu tou samou cestou ze které jsem se právě vrátil. Výborný začátek!

​

Cesta byla dlouhá. Batoh čím dál těžší. Příroda krásná. Všude tekly průzračně čisté potůčky a říčky a tak jsem o pitnou vodu neměl nouzi. Nevěřil jsem vlastním očím když jsem viděl ostatní lidi jak vytahují z batohu balenou vodu přesto že mají křišťálově čistou vodu přímo u nohou - symbol naprosté dokonalosti. Procházel jsem kolem stromů a skal, skrz lesy a louky. Cesta byla náročná a přestávky jsem dělal v přímé úměrnosti s úhlem stoupání. Ranní přesvědčení o mé fyzické zdatnosti se začínalo pomalu vytrácet ale okolní scenérie mi to bohatě vynahrazovaly. Slunce prosvítalo skrz stromy a vytvářelo příjemnou atmosféru babího léta. Občas jsem se zchladil v řece a cesta tak plynula snáze. Okolní turisté se na mě usmívali a zdravili mě v různých jazycích. Byl jsem z toho tak šťastný že mi ani nepřišlo divné že mě všichni předbíhají. Své potupně pomalé tempo jsem si plně uvědomil až ve chvíli, kdy jsem rozjímal opřený o skálu a starší pán do vrchu sprintoval.