Jak mě ztrestalo Bretaňské počasí
Ráno jsme prostudovali mapu a vypadalo to že se konečně někam dostanu. Můj hostitel mi pomohl naplánovat cestu a mě potěšila informace, že ve městě funguje loď jako MHD. Sedli jsme do auta, cestou jsme se zastavili na snídani a jeli jsme k pobřeží.
Prošli jsme okolí a viděl jsem pár historických budov. Vzhledem k tomu že se jednalo o hranaté bunkry z 2.Světové války, jsem z toho moc velký estetický zážitek neměl. Přesto jsem svému hostiteli hezky poděkoval a již osamotě jsem čekal na loď kterou jsem se měl plavit do dalšího města.
Pro ostatní cestující byla plavba lodí zcela všední záležitost, ne však pro mě. Za cenu jednoho eura jsem si užíval vítr ve vlasech a slunce které právě vylezlo zpoza mraků aby rozzářilo mořskou hladinu. Cesta se konečně začala ubírat tím správným směrem.
Vystoupil jsem v Port-Louis a procházel jsem městečkem kde jsem mohl obdivovat historické stavby, které neměli tvar krychle. Prošel jsem náměstím, minul pár kaváren a pokračoval jsem okolo hradby která oddělovala silnici od pobřeží a jakmile to bylo možné, šel jsem na pláž. Slunce už zalezlo a trochu se ochladilo ale já jsem si nenechal vzít první příležitost k tomu abych se vykoupal v moři.
Když jsem vylezl, hodil jsem si mokré trenky na batoh a spokojeně jsem pokračoval. Pak začalo pršet. A takhle je to tady pořád.
Pokračoval jsem v cestě dokud to bylo možné. Když ale vítr nabral na takové intenzitě že mi trenky z batohu uletěly a já byl mokrý stejně jako když jsem vylezl z moře, uznal jsem že je na čase najít nějaký přístřešek. Cesta mě zavedla ke kostelu ale byl zamčený a vzhledem k tomu že pršelo i z boku, jsem se nemohl ani schovat pod přístřeškem. Smířil jsem se s bezvýchodnou situací a byl jsem nucen pokračovat v cestě. Nakonec jsem našel boží světlo, vycházející z baru. Vešel jsem a chvíli si užíval teplo. Objednal jsem si pivo. Když mi ho barman naservíroval ve sklenici na červené víno, má idylka se začínala vypařovat. Nelíbilo se mi pomyšlení že jsem právě utratil tři eura za jeden hlt piva. Venku ale pršelo čím dál víc a když jsem si všiml velikosti zde servírované kávy, labužnicky jsem uchopil svou sklenku a pomalu srkal své pivo.
Po chvíli nastala zajímavá situace. K baru přijel na kole starší pán. Celý promočený vstoupil dovnitř a těšil se na svou dávku kofeinu. Než ale došel k baru všiml si jak degustuji svou dvojku piva a přišel ke mě.
„Vítej v mé zemi.“
Pronesl jedinou frázi kterou uměl anglicky a potřásl mi rukou. Tyhle chvíle lidskosti, jsou pro osamělého poutníka jako jsem já, úžasné a tak jsem z baru odcházel s dobrou náladou.
Vzdaloval jsem se z vesnice a šel okolo karavanů. Nenápadně jsem očumoval, jestli náhodou nepotkám někoho kdo umí alespoň trochu anglicky. Nikoho takového jsem bohužel nepotkal, zato francouzsky mluvící paní se mě hned chytla. Spustila na mne salvu frází ve svém jazyce a jediné čemu jsem rozuměl bylo sendvič. To byla nabídka která se neodmítá. Pod stříškou jsem si snědl svačinku a celou následující noc jsem pak litoval že se k nim nezkusili infiltrovat.
Začalo se pomalu stmívat a déšť opět začínal nabírat na intenzitě. Bylo na čase si přiznat že mám celkem problém. Najít místo ke spaní se začínalo stávat neřešitelným úkolem a promočené věci mi také na optimismu nepřidali.
Už byla tma a za celou cestu jsem narazil jen na malou autobusovou zastávku do které teklo a byla dost zarostlá. Také se mi nelíbila představa udivených pohledů školáků, čekajících na ranní autobus. Stále jsem čekal na nějaké alespoň trochu vhodné místo.
Nakonec jsem došel ke stájím. Přemýšlel jsem jaké mám možnosti a uznal jsem že nemám co ztratit. Prošel jsem průchozí kůlnou a obhlížel jsem stáje a louky okolo. Koně byly kupodivu venku a tak jsem měl stáj jen pro sebe. Začal jsem pomalu rozbalovat tábor a doufal že nějak přežiju následující noc. Začalo pršet takovým proudem že to lze přirovnat jen k tomu když vypiju pět piv a tak tak dobíhám na toaletu. Zatím co já ovšem svou potřebu vykonám během chvíle, tady to vypadalo nekonečně.
Vlezl jsem do spacáku a byl jsem rád že jsem alespoň částečně v suchu. Snažil jsem se usnout. Ze spaní mě ale budili nejen koně ale i volání přírody. Nevím jestli jsem někdy v životě zažil zoufalejší situaci. Byl jsem schoulený ve spacáku, kolem lilo jako z konve a já byl svým vlastním tělem donucen jít ven, pokud jsem tedy nechtěl spát vedle svých výkalů. Osobně by mi to zas tolik nevadilo ale kdyby mě tu ráno někdo našel, tak by mi hovno u hlavy asi na dobré image nepřidalo.
Vykonal jsem potřebu a zalezl zpátky do spacáku. Sucho jsem měl jen v podpaží. Horší už to snad být nemůže, pomyslel jsem si. Pak se rozsvítilo v kůlně.
Na cestách jsem už trochu pochopil jak to chodí a dneska bych v těch stájích nespal, prostě bych někde zazvonil a zeptal se jestli nemůžu přespat. Život občas není zas tak složitý jak to vypadá.
