O bezcennosti všech plánů
Ráno nebylo moc příjemné. Probudil jsem se značně rozlámaný pod mostem. Kousek opodál mělo provizorní přístřešek pár bezdomovců z čehož jsem měl trochu obavy ale nic mi neukradli a tak jsem to bral jako pozitivní začátek dne. Došoural jsem se zpátky na místo kde se dalo stopovat a začal jsem od znova. Můj věčný optimismus byl již lehce pošramocený ale nezbývalo než věřit že mě někdo zachrání. Když v tom najednou zastavilo auto. Nemohl jsem tomu uvěřit a s úsměvem od ucha k uchu jsem si šel pokecat s řidičem. Jakmile ovšem zjistil že neumím francouzsky šlápl na to a odjel. A já tam zůstal stát. Sledoval jsem, jak mi v dáli mizí jediné auto, co mi v téhle proklaté zemi zastavilo.
Znovu zvednout palec k nebi a usmívat se na řidiče nebylo vůbec jednoduché ale co jsem měl dělat. Prostě jsem doufal že jsem tím autem již prolomil smůlu co se mě držela a už to půjde. A ono to najednou šlo. Po chvíli zastavilo auto s českou poznávací značkou a já už tušil že si řidič všiml mé české vlajky na batohu. Nevšimla si toho ale jeho přítelkyně sedící na místě spolujezdce, která nemohla pochopit co se děje. Úvodní konverzaci započal řidič slovy:
„Nazdár, kde se tady bereš?“
Až asi po deseti minutách pochopila že se skutečně neznáme a tohle je jen náhodné setkání. Bohužel neměli namířeno do Lyonu ale do Bretaně což je opačným směrem ale po takové době čekání bych s nimi jel klidně na Ukrajinu.
Cesta pěkně utekla a co nevidět jsem se ocitl bez mapy v úplně cizím městě. Jako cíl jsem si stanovil dojít k pobřeží které mělo být podle řidičovo informací vzdáleno asi deset kilometrů. Měl jsem dvě možnosti, buď si dát horký nápoj v kavárně a na Wi-Fi si stáhnout mapu nebo ušetřit tři eura a vsadit na svůj pověstný orientační smysl. Samozřejmě jsem si věřil a pro začátek jsem zvolil směr zcela náhodně. Došel jsem k řece a logicky si vyvodil že každá řeka končí v moři a tak stačí jít po proudu. Tahle řeka ale zřejmě končila v jiném moři než jsem čekal. Tím jsem zjistil že zvolit špatný směr je pro pěšího cestovatele mnohem nepříjemnější než pro řidiče.
Po tom, co jsem si konečně přiznal že jdu celou cestu opačným směrem, jsem se začal vracet do města. Též jsem si uvědomil že v Lorientu existuje autobusová doprava ale nějak jsem nepovažoval na nutné ji používat. Byl jsem siž na správné cestě tak jsem to nechtěl vzdávat.
Pak začalo pršet. V Bretani prší celkem často jak jsem se v následujících dnech dozvěděl. Nenechal jsem se odradit špatným počasím a šlapal jsem dál. Viděl jsem různé fabriky, posprejované zdi, pár paneláků, prostě přesně ty věci které žádný poutník vidět nepotřebuje. K mému překvapení jsem po celém odpoledni konečně došel až k pobřeží a užíval si pohled na rozbouřené moře. Vzhledem k tomu že stále pršelo, jsem považoval za rozumné si vyhlédnout nouzový přístřešek pro nadcházející noc. Objevil jsem přístřešek u kontejnerů a měl jsem splněno.
Opodál jsem zahlédl světlo místní hospody a tak jsem vstoupil. Sundal jsem těžký batoh a s obrovskou úlevou jsem se posadil. Objednal jsem si velkého Guinnesse a nasával jsem atmosféru. Hned se se mnou dal do řeči jeden ze štamgastů a povídal o svých cestách. Dobře jsme se bavili, přesto že ani jeden z nás moc anglicky neuměl. Nakonec se ptal jestli mám kde spát.
„Jasně, mám vyhlédnutý jeden přístřešek u kontejnerů.“
„Výborně! Takže dneska spíš u mě.“
A nebylo o čem diskutovat.
Cestou domů jsme koupily občerstvení a najednou jsem seděl na gauči, pivo před sebou, plný žaludek, koukali jsme na americký fotbal a nic nám nechybělo. Po třech probdělých nocích jsem začínal klimbat na měkké posteli a ani se mi nechtělo věřit že může být na světě tak krásně..
