Romantická Paříž z pohledu bezdomovce
Vystoupil jsem z metra a blížil se k Eifelově věži. Cítil jsem neuvěřitelné vzrušení.
„Hello, do you speak English?“
Ptala se mě jedna pochybná dívka za druhou. Jak jsem posléze zjistil správná odpověď na tuto otázku je zásadně ne! Při kladné odpovědi na mě totiž spustily salvu srdcervoucích příběhů o svých na smrt nemocných dcerách a finanční krizi která je, stejně jako mě, postihla. Nenechal jsem se zviklat a šel jsem neúprosně dál svou cestou. Po chvíli mě oslovil mladík s tmavou pletí a já byl rád za nějakou změnu. Klábosili jsme o ženských a o životě a měl jsem pocit že jsem konečně narazil na někoho normálního. Pak mi říká abych mu podržel "tady ten provázek."
Jakmile jsem to udělal obratně na něm upletl náramek a chtěl za něj zaplatit. Můj odhad na lidi asi nebude nejlepší, pomyslel jsem si. Tvrdil jsem že o něj nemám zájem ale byl neodbytný a kumpáni které měl poblíž také najednou nevypadali moc přátelsky. Nakonec jsem mu dal pár euro, tvrdil že bere jenom papírový ale to už jsem byl na odchodu. Vypadalo to že na mě ještě na rozloučenou plivne ale naštěstí nakonec si to rozmyslel.
Výborně Vojto, nejsi na cestě ani dvacet čtyři hodin a už ses nechal poprvé okrást.
Eiffelova věž byla krásná i když davy turistů okolo byli děsivé. Když jsem došel k vhodné lavičce, sedl jsem si a dal si nízkonákladovou snídani. Respektive jsem z batohu vytáhl jedno balení čínské polévky a zalil ho studenou vodou s nadějí že to bude fungovat. Nefungovalo. Kvalita francouzských konzerv byla však, jak jsem posléze zjistil, mnohem lepší než ty naše a tak jsem si koupil lososa se zeleným pepřem v konzervě za dvě eura a byl jsem spokojený.
Okolní uličky byli zajímavé i když mi občas vadilo že smrdí po čůránkách a všudypřítomní bezdomovci jim také na kráse moc nepřidali. Prošel jsem zajímavými místy, viděl jsem fotbalový stadion, spoustu starých baráků, Moulin Rouge a spoustu bordelů, sex shopů a veselých domů okolo. Zvláštně oblečení lidé mě zvali dovnitř ale svůj skromný rozpočet jsem neměl v plánu utratit za štětky hned první den.
Jak se tak blížil večer, začal jsem pomalu přemýšlet kde strávím následující noc. Nejdříve jsem měl vyhlédnuto pár parků ale když je v deset večer zavřely, uvědomil jsem si že mám celkem problém. Po poslední noci jsem byl poměrně unavený a tak jsem chodil a hledal jakékoliv, alespoň trochu přijatelné místo. Nakonec jsem se zastavil u jednoho malého mostu poblíž řeky a pod ním jsem si ustlal. Byl jsem tak unavený že mě hluk ulice a nikdy nekončícího provozu ani moc nerušil. Horší bylo když mi proběhla první myš okolo hlavy. Neřekl bych že jsem nějaký posera ale moc dobře se mi neusínalo. Když jsem napočítal pátou tak jsem, s přihlédnutím ke skutečnosti že byly čím dál blíže k mé hlavě, začal pomalu strkat spacák zpátky do batohu. Neměl jsem náladu na další dlouhé hledání místa tak jsem si jednoduše ustlal na trávě hned u řeky. Trochu jsem se prospal a ráno mě ještě za tmy probudil déšť.
Cappuccino které jsem si dal v nejbližší kavárně vonělo po skořici a chutnalo úžasně. Pomalu se rozednívalo a já přemýšlel kam dál. Další noc v Paříži nepřipadala v úvahu. Zaslepen prvním úspěšným stopem jsem si usmyslel, že z Paříže stopnu auto přímo do Lyonu. Absolvoval jsem strasti plnou cestu na druhý konec Paříže kde jsem našel alespoň trochu vhodné místo ke stopování. Vytáhl jsem již připravený kus kartonu s nápisem cílové destinace a pustil se do toho. Řidiči se usmívali, slunce svítilo a všechno se jevilo v nejlepším pořádku. Po čtyřech hodinách mě již optimismus začal přecházet. Dal jsem si pauzu a zkusil jsem to znova. Ve stoje, v sedě, zkoušel jsem i skákat nebo dělal kotrmelce ale nic nepomáhalo. Po dalších dvou hodinách jsem uznal že tady mi asi štěstí nepřeje a šel jsem to zkusit jinam. Po hodince pěší cesty jsem zase stál u silnice a stopoval. Řidiči na mě divně koukali a někteří si ťukali na čelo z čehož jsem usoudil, že jsem asi špatně. Když jsem došel k dalšímu, tentokrát správnému nájezdu, mizérie onoho dne pokračovala a po celkem deseti hodinách stopování jsem to konečně vzdal, a uznal že dnes to asi nepůjde.
Po tomhle debaklu mě boleli záda, nohy a vlastně každý sval v těle. Před sebou jsem měl jen vidinu další mizerné noci a do toho volala příroda a já musel na velkou. Vydal jsem se tedy vykonat potřebu do blízkého parku ve kterém jsem si vyhlídnul hezké křoví. Věci jsem nechal ležet na blízké lavičce tak abych na ně hezky viděl. Prožíval jsem právě pocit úlevy a mezi větvemi z křoví sledoval jak přichází banda lidí a sedají si přímo k mému batohu. Rychle jsem dokonal to dílo přičemž jsem se omylem dotkl vlastního výkalu. Otřel jsem svou ruku do kalhot a lezl zpátky zadem aby mě neviděli. Vzal jsem si věci a ztěžka jsem pokračoval k místu na kterém jsem plánoval v případě nouze spát. To mi ovšem zabrali bezdomovci a já musel zase dál. Začalo se stmívat a má situace nebyla vůbec růžová.
Nedávno jsem četl o cestovatelské krizi jednoho mladíka který jel do Británie a když se po celém dnu na cestě ubytoval v hotelu, zjistil že špunt ve vaně je malý a on si nemůže dát koupel. Troufám si tvrdit že mě by něco takového už dnes nerozhodilo.