Na konci světa
K nejzápadnějšímu pevninskému výběžku Portugalska a zároveň kontinentální Evropy - Cabo da Roca, přijížděl jeden autobus za druhým. Posádku obvykle, kromě řidiče, tvořili asijští turisté. Jejich způsob poznávání nových krajů se od toho mého značně lišil. Dal by se přirovnat k vojenskému výsadku na nepřátelském území, jen místo pušek dřímali ve svých rukou fotoaparáty, případně telefony a selfie tyče. Po výsadku přišly na řadu obvyklé mise jako: vyfotit moře, maják a ještě jednou vyfotit selfie s mořem a selfie s majákem. Následně navštívit stánek se suvenýry, zakoupit pár kýčů, dát si rychlou kávu a hurá na další místo. Holt když má člověk dovolenou jednou za pět let, pak toho musí stihnout co nejvíce v co nejkratším čase.
Tohle naštěstí nebyl můj případ. Prošel jsem okolí majáku, dal jsem si svačinu a zamířil na opuštěnou pláž, ke které vedla neobyčejně strmá cesta. Po jejím zdolání my bylo odměnou čisté pobřeží s překrásnými útesy všude kolem. Nevýhodou bylo, že jsem se při výstupu zpátky nahoru zase ušpinil a tak se má koupel ukázala jako zbytečná.
Po tomto fyzickém výkonu a s přihlédnutím k tomu, že jsem zvolil jako další způsob přesunu pěší chůzi, přišla náhle jedna z těch chvil, kdy se mi začalo stýskat po českém pivu. Portugalsko je naštěstí pro pivaře zemí poměrně přívětivou. Výběr piva se sice nedá označit slovem malebný ale už jen to, že je pivo čepované do půllitru, se dalo považovat za velký úspěch. Když jsem k tomu připočetl výhodu příznivé ceny, nebylo nad čím uvažovat. Přesun skrz vesnice jsem tedy prokládal přestávkami v hospodách, které byly samozřejmě čím dál delší. Cestu jsem zakončil v jedné z vesnic, kde zrovna ten večer probíhala nějaká tancovačka. Ten večer mi zkrátka bylo přáno.
Zasednul jsem k jednomu ze stolů a co nevidět se připojil mladý pár a pak ještě jeden místní děda. Započali jsme konverzaci, která se zasekla u problematiky mé cesty. Po tom, co jsem dokázal ostatní přesvědčit, že si vážně nedělám srandu, když tvrdím, že jsem přijel stopem a spím venku, nastal poprvé v mém životě onen magický okamžik. Okamžik, ve kterém jsem si uvědomil, že mé příběhy mohou být skutečně zajímavé, pro někoho dokonce neuvěřitelné. Lámanou angličtinou jsem povídal a přikusoval k tomu jídlo, kterým mě ostatní hostili. O tabák a alkohol jsem ten večer také nouzi neměl.
„Kam jedeš dál?“ Ptal se zvídavě mladík sedící naproti mě.
„Asi na Gibraltar. Pak nevím. Možná zpátky domů.“
„Mohl bys plout do Maroka, když už jsi tak daleko.“
Jen při pomyšlení na Afriku jsem cítil příjemné vzrušení..
„Copa stojí loď?“
Zeptal jsem se a z odpovědi vytušil, že se mé plány brzy změní. Místo na Gibraltar jsem tedy zamířil do Tarify, abych pohodlně sedl na loď směr Maroko.
..má přítelkyně bude mít radost, pomyslel jsem si.
Cestou na jih se mi však podařilo stopnout jednoho řidiče, který by se dal nazvat slovem - nepředvídatelný. Mám již pár zkušeností s řidiči, kteří byli nepříjemní nebo mě dokonce osahávali, nikdy to však nebyla situace, kterou bych svým důvtipem nedokázal vyřešit. Přesto, že nerad dělám špatnou reklamu autostopu, pravda je taková, že onen jeden stop, při kterém jsem se bál o holý život skutečně přišel. Řidič, který se představil jako Ahmed byl hned od začátku velmi zvláštní. Neustále si mnul oči a bylo vidět, že má nějaký problém. Vyřešil to tak, že zastavil u krajnice a požádal mě, zdali bych nemohl řídit. Proč ne. Vyměnili jsme své pozice a já zařadil za jedna. Jeho auto mělo však svá nejlepší léta za sebou a tak chvíli trvalo, než se mi podařilo ho uvést do chodu. Ta chvíle byla však natolik dlouhá, aby si Ahmed uvědomil, že udělal chybu a tak se rozhodl, že bude řídit přece jen on. Ujeli jsme pár kilometrů a zastavili na pumpě. Motor se začal trochu přehřívat a tak jsme si dali pauzu. Ahmed se mě zeptal, jestli věřím v Alláha a pak jestli umím vážně řídit. V Alláha nevěřím ale řídit umím odpověděl jsem a na jeho pokyn opět zasedl na místo řidiče. Po tom co jsem nedokázal intuitivně určit, kde je v jeho voze zpátečka však uznal, že přece jen bude řídit on.
„Takže, věříš v Alláha?“ Prokládal jízdu konverzací o které se nejspíš domníval, že je vhodná. Snažil jsem se mu decentně naznačit, že se mé vyznání neshoduje s tím jeho, když v tom zastavil u krajnice.
„Tak dobře, můžeš řídit.“ Řekl a jak se dalo čekat, brzy si to zase rozmyslel. Když se mě počtvrté zeptal, jestli věřím v Alláha, myslel jsem, že už to děsivější být nemůže. Jak silně jsem se pletl..
Začalo se stmívat a já stále seděl v tě kraksně. Jel jsem správným směrem a tak jsem si napůl spokojeně užíval ticha, které přerušila až arabská hudba, kterou Ahmed vybral pro poslech ve zbytku naši spolujízdy. Zřejmě jsem v jeho očích vypadal jako někdo, komu by se taková hudba mohla líbit. Jinak si nedovedu vysvětlit proč dal volume naplno doprava a šíleně se usmíval. Jak se setmělo, vůz se přestal přehřívat a nastal čas se připoutat. Pro Ahmeda to byl čas změnit styl jízdy z nudného kodrcání na neřízenou střelu. Byl zřejmě skutečně přesvědčený, že to Alláh ochrání. Já však nikoliv. Pevně jsem se držel a sledoval nejenom nepřiměřeně rychlou jízdu ale především nepřiměřené rozestupy, které Ahmed udržoval. Abych to napsal více srozumitelně: Prostě jel jako hovado a každýmu se lepil na prdel, přičemž stačilo aby řidič před náma ťuknul na brzdový pedál a mé cesty by byly zřejmě u konce. Takovýmto způsobem jsme brázdili silnice ještě celou další hodinu. Neodvažoval jsem se mít námitky. Můj život byl zkrátka v rukou šílence a náboženského fanatika.
Až do nejjižnějšího bodu Španělska jsem dorazil zcela bez úhony. Nevím komu za to vděčím ale i přes všechny ty krizové momenty které jsem na cestě zažil ještě nebyl čas se zastavit.
Přede mnou byla Afrika.
