Krádež vlajky
S těžkým srdcem jsem opouštěl Rainbow rodinu. Místo, kde jsem strávil neuvěřitelné tři týdny života. Odvoz do civilizace, jsem měl domluvený a tak nebyl čas na nostalgické vzpomínání. Seděl jsem totiž opět ve staré dodávce, tentokrát s velmi zvláštním řidičem. Byl jím pětadevadesátiletý indián. Pocházel ze západu USA. Z barvy pleti a celkového vzezření jsem vytušil, že nekecá. Během krátké spolujízdy jsem z něho stačil dostat pár životních mouder. Zeptal jsem se ho třeba, jestli má nějaký recept na dlouhověkost. Odpověď netřeba překládat.
„Not working. Traveling. Sometime girl.“
V okolí byla spousta lidí z Rainbow, tedy i stopařů a tak se mi cestou dvakrát stalo, že jsem musel čekat, až se nějakému ze stopařů zadaří, abych si mohl stoupnout na jeho místo. Cesta do Lisabonu netrvala dlouho. Jak známo, dostat se stopem do velkého města je málokdy problémem. Vzal mě tam řidič, kterého jsem očividně zaujal svými příběhy a na konci jízdy si mě pro jistotu vyfotil. Aby se mohl pochlubit, že mě svezl, až ze mě bude celebrita.
Procházel jsem hlavním městem. Bylo příjemných třicet stupňů. Zakoupil jsem si sluneční brýle a také vydatnou večeři. Po třech týdnech zdravého stravování jsem trpěl neodolatelnou chutí na něco nezdravého. Zvolil jsem nakládané kalamáry. To bylo naposled, kdy jsem něco takového jedl.
Ustlal jsem si v parku s překrásným výhledem na Lisabonský most 25. dubna, připomínající též světoznámý most Golden Gate.
Ráno jsem se vzbudil velmi brzy. Ještě před východem slunce. Spal bych dál ale mé tělo bylo proti. Kalamáry chtěly ven, naštěstí tím správným otvorem. Neřekl bych, že jsem přehnaně citlivý, tímhle však má důstojnost dosáhla nového dna. Vykonával jsem potřebu za právě otevírajícím stánkem se suvenýry. Kolem mě probíhali první ranní běžci. Hotová idylka. Když jsem vstal a silné křeče konečně ustaly, právě vycházelo slunce. Pořídil jsem nejhezčí fotografii z celé cesty.
Lisabon se rozkládá na sedmi kopcích. Není to moc velké město a většinu zajímavých míst lze bez problému obejít pěšky, jak jsem se brzy přesvědčil. Už dopoledne jsem měl za sebou návštěvu nejprofláklejších míst a začal jsem mít trochu roupy. Dlouho jsem nezažil nějaké vzrušení a tak jsem začal přemýšlet, co bych mohl podniknout. Pohled na jednu z mnoha portugalských vlajek visících v okolí mi rozhodování usnadnil.
Krádež vlajky mi přišla jako dokonalé gesto, kterým mohu vyjádřit, že si Portugalska vážím více než místní. Sundat vlajku u katedrály Santa Maria Maior de Lisboa mi však přišlo přece jen přes čáru. Vyhlédl jsem si tedy jednu na pláži ale problém byl, že byla zachycená k tyči pouze v horní části. Takže bych musel vyšplhat až nahoru. Začal jsem tedy vzpomínat na mé poslední neúspěšné pokusy o šplh na základní škole. Na internetu jsem si přečetl teorii a objektivně zhodnotil, že na to nemám.
Nechtěl jsem se ale vzdát tak snadno a tak jsem si při večerní procházce městem vyhlédl jiný kosek. Tentokrát to u luxusního hotelu. Ukrást vlajku takovým zazobancům mi přišlo morálně správné. Nenápadně jsem si prohlédl způsob připevnění a bylo to jasné. Budík jsem nastavil na třetí hodinu ranní. Tichým městem jsem se připlížil k hotelu a vyndal svůj tupý nůž, jímž jsem si obvykle mazal máslo na chleba. Tentokrát na něm závisela má budoucnost. Během půl minuty jsem provaz upižlal a vlajka spadla k mým nohám. Zběsile bušící srdce mi nedovolilo zůstat v klidu. Běžel jsem pryč, co mi síly stačily. Měl jsem vlajku.
Z kavárny jsem pozoroval probouzející se město. S horkou kávou v ruce jsem vzpomínal na svůj heroický výkon, přikusujíc u toho čokoládový croissant. I přes krásy Lisabonu jsem dostal chuť se posunout dál. Ve městě nikdy moc dlouho nevydržím a tak jsem brzy seděl ve vlaku směr Cabo da Roca - nejzápadnější bod pevninské Evropy.
