Nová rodina
Ztracen v portugalských lesích, mezi cizími lidmi, kteří se nazývali mou rodinou jsem započal pobyt v Rainbow komunitě. Mé pocity byly z počátku velmi rozporuplné. Různé obřady a objímající se lidé mě trochu zaskočili. Byla z nich však cítit neuvěřitelně pozitivní energie. Všichni jsme si byli rovni. Nebyl žádný vůdce. Žádná hierarchie. Když bylo potřeba něco vyřešit, rodina si sedla okolo ohně a každý řekl, co si o tématu myslí. Takto se mluvilo, dokud nebyli úplně všichni za jedno. To byla první z mnoha věcí, kterou mě Rainbow naučilo. Krásný příklad filozofie, která se dá aplikovat na běžný život v každé domácnosti.
V táboře samozřejmě nebyla elektřina. Jídlo se připravovalo ve velkých hrncích na ohni a vydávalo se tak, že lidé seděli ve velkém kruhu kolem ohně a kdo měl chuť, ten servíroval pro ostatní. Suroviny se do tábora nosily jednoduše v rukou, od pár kilometrů vzdálené silnice. Kuchyň představovala velký stan, kde často hráli muzikanti, aby se lidem lépe připravovalo jídlo. Za kuchyní byl kompost a tak nevznikal žádný odpad. Pro vodu jsme chodili do blízké řeky. Na záchod do lesa. Vyhloubili se jámy, nadílka se pak zasypávala popelem. Každý den se chodilo pro dřevo. Braly se jen suché kusy ze země. Brzy se postavilo velké týpí. Nikdo nic nemusel a přesto všechno fungovalo výborně. Pravidlo znělo: Pokud vidíš práci, je tvoje. A tak každý mohl pomáhat v kuchyni, chodit na dřevo, hrát na nástroje, nosit bedny se zeleninou nebo celý den odpočívat. Cokoliv.
Na začátku nás bylo kolem padesáti. Jak tyto věci ale budou fungovat až nás bude více? Kladl jsem si zbytečné otázky. Jednoduše. Při úplňku nás bylo přes dvě stovky a všechno fungovalo úplně stejně. Jídla bylo více než jsme dokázali sníst. Každý den byla spousta workshopů. Jóga, tantra, meditace, akro jóga, pletení košíků, divadelní hry nebo třeba různé povídání (talking circle). Po večeři se pak sešli všichni muzikanti u ohně a začala velká show. Africké bubny vytvářely pravidelnou kulisu a vždy přišlo nějaké zpestření. Lidé se měnili a s nimi i složení nástrojů. Didgeridoo, hang drum, mandolína, saxofon, harmonika, kytara, ukulele a tak dále.. nekonečné množství variací. Na jednoduché melodie Rainbowáckých songů, jsem si rychle zvyknl a nemohl je dostat z hlavy.
Trvalo mi celkem dlouho, než jsem byl na stejné vlně jako ostatní. Přijmout některá pravidla bylo zkrátka obtížné. Chybělo mi maso. Přesto jsem musel uznat, že bylo jídlo perfektní. S tím že budu bez alkoholu a cigaret, jsem se nějak vyrovnal. Koneckonců to mému tělo jen prospělo. Nečekal jsem však, že mi bude chybět cukr. Nikdy jsem moc sladké nejedl a přesto jsem měl po dvou týdnech neuvěřitelnou chuť na čokoládu. Byly tu však skutečnosti, které jsem přímo miloval. Nahaté dívky všude kolem, patřili k radostem na které jsem se těšil od začátku. Ne že bych měl potřebu je nestydatě očumovat. Jen jsem byl konečně ve světě, který byl normální.
Jazyková bariéra byla stále značná. Nezbylo než se naučit obejít beze slov. Nejvíce mě proto bavil silent day. Den, kdy nikdo nemluvil. Ten koncept mi od začátku přišel naprosto neuvěřitelný. Z měsíce se vybraly tři dny, ve kterých se mlčelo. Ráno jsem se vzbudil a místo klasické kulisy, jsem slyšel jen šumění vzdálené řeky a občasné zaštěkání psa nebo plačící dítě. Komunikační schopnosti byly vyrovnány. Dvě stovky lidí se v tichosti sešlo u snídaně a beze slov se domlouvali na tradičních misích. Nošení dřeva, práce v kuchyni, rekonstrukce rozpadajících se stanů a další nejrůznější činnosti se efektivně zvládaly i beze slov. Odpoledne byl dlouhý meditační workshop. Až pozdě večer přerušily ticho bubny. Nejzábavnější situace nastala, když dorazili noví lidé. Díky naprostému tichu, pro ně bylo těžké tábor najít a jejich údiv nezmírnila ani dvoustovka mlčících hipíků.
V komunitě jsem strávil tři týdny. S tím, že jsem si musel v půlce dát pauzu. Vydal jsem se do města, abych do sebe mohl v klidu nalejt pár portugalských piv. Navštívil jsem pár barů, poznal místní floutky a v opilosti ulehl v parku. Bylo toho prostě moc. O to krásnější byl návrat do tábora.
Vždycky jsem byl spíše optimista ale tolik pozitivní energie, které se mi na Rainbow dostalo, velmi silně ovlivnilo můj život. Na první pohled byla vidět odlišnost této společnosti. Lidé najednou neuhýbali pohledem, všichni se usmívali. Děli se tak úžasné věci, že se ani nechtělo věřit, že je něco takového možné. Pohled na desítky lidí, sedící v kruhu okolo ohně, přičemž každý masíruje záda tomu před sebou, patřil mezi nejhezčí zážitky. Jednou odpoledne se stalo, že se objímali dva lidé v kuchyni. Najednou se přidal třetí a čtvrtý. Za chvilku jich bylo více než deset a tak mi to nedalo a taky jsem se přidal. Vytvořil se tak objímací kruh, čítající obrovský počet lidí. Zpívaly se písně. Všichni jsme byli pomačkaní a sotva jsme drželi rovnováhu. Trvalo to celé hodiny. Vzájemně propleteni jsme se kolíbali při zapadajícím slunci. Nikdy v životě jsem necítil tak obrovské naplnění. Tolik štěstí. Tolik lásky. Já jsem vlastně nikdy nikoho moc neobjímal. Jaký hlupák jsem byl. Objímací kruh se rozpustil až dlouho po setmění. Svět už pak nikdy nebyl stejný.
Nemám rád loučení. Rozloučit se s touhle rodinou, bylo velmi těžké. Nikdy by mě nenapadlo, co všechno se na cestě může stát. S těžkým srdcem jsem se vzdaloval a neuvědomoval si, že ty největší životní změny teprve přijdou. Největší šok totiž nenastává na cestě ale při návratu domů.
