Cesta do divočiny
Dopoledne jsem dorazil do Portugalska a do cíle zbývalo přibližně dvě stě kilometrů. Stopování v této zemi je však velmi specifické, jak se brzy ukázalo. Řidiči na mě s radostí dělali opičky, troubili, mávali a fotili si mě. Zastavit se však nikomu nechtělo. Jedna z malá skutečně veselých chvil nastala, když mě míjela dlouhá karavana čtyřkolek. Jeden z řidičů se mě zaštěkal otázku: „Jak daleko jedeš?“ V rychlosti se mi popletly anglické číslovky a odpověděl jsem, že dva tisíce kilometrů na sever. Tím jsem si získal upřímný obdiv. Neúspěšný pokus o navázání na cestu jsem zakončil v bistru, kde jsem poprvé na cestě vybíral jídlo jiným způsobem, než od nejlevnějšího. Vzhledem k neobyčejně příznivým cenám jsem dokonce mohl zvolit jinou kategorii, než dětské pokrmy. S plným břichem se hned lépe uvažovalo. Jeden že spolusedících mě s radostí pozval na pivo a nabídl se, že mě vezme do města na vlak.
Přejít z autostopu na jízdu vlakem pro mě byla velká potupa. Rainbow setkání a holky z Barcelony však byly čím dál blíže a čím rychleji cesta plynula, tím lépe jsem se cítil. Večer jsem vystoupil ve městě Pombal, které bylo od cíle už jen kousek. Tedy alespoň jsem si to myslel. Vzhledem k poněkud svérázným pravidlům, které se na Rainbow dodržují jsem si ve městě dal poslední normální jídlo (čti jídlo s masem), poslední pivo a cigaretu. Nocoval jsem nedaleko silnice abych mohl ráno svižně navázat. Vzhledem k tomu, že se mi doposud stopování nedařilo, a na mapě do cíle zbývalo jen pár centimetrů, jsem zvolil pěší chůzi. Po několika kilometrech cesty, kolem hlavní silnice, jsem si přiznal, že to asi bude dál než jsem předpokládal. Vysvobodil mě však děda řídící Felicii. O konverzaci jsme se pokoušeli hned v několika jazycích, nenašli jsme však žádný, kterým bychom vládli oba. Vystoupil jsem v posledním městečku, deset kilometrů od cíle. Začalo pršet a jako přístřeší jsem zvolil blízkou kavárnu.
Servírka mi přinesla kávu a náhle vstoupili dovnitř dva chlapci, kteří za sebou měli zřejmě dlouhou cestu. Když mi začali nabízet halucinogenní drogy, pojal jsem podezření, že jedou na Rainbow. To se sice nepotvrdilo, přesto se mé starosti s odvozem staly minulostí. V klidu jsme nabili svá elektronická zařízení a brzy jsem seděl na posteli v zadní části velmi staré dodávky.
Zvláštní hudba dotvářela atmosféru podivné jízdy. Dodrkotali jsme až do malé vesničky plné vína, malin, pomerančovníků a také oslíků. To byla chvíle na občerstvení. Jak jsem správně tušil, opuštěním civilizace cesta teprve začala. Mou orientaci usnadňovala ručně kreslená mapa, kterou jsem obdržel e-mailem.
Stratil jsem se jen dvakrát. Hned třetí cesta byla ta správná a tak jsem hledáním strávil pouze dvě hodiny, během kterých začalo znovu pršet. Tentokrát opravdu vydatně. Nabyl jsem nervozity, kterou zmírnil Slovák, který mě objal jako první už po cestě. Pomalým krokem jsem dorazil do uvítacího centra. Ušmudlaní lidé začali vylézat že svých nor, aby mne přivítali mezi sebou. Každý mě objal. Dostal jsem horký čaj a suchou deku. Idylka byla dokonalá.
Velkou nevýhodou byla jazyková bariéra. Svou slovní zásobu jsem vyčerpal již při seznamovacím rozhovoru. Měl jsem za to, že je má angličtina na lepší úrovni. Tento omyl způsobil fakt, že při autostopu obvykle mluvím pořád o tom samém. Příběh o tom odkud jsem, kam jedu, kde spím nebo jak se na cestě stravuji jsem již uměl nazpaměť. Při rozhovorech s řidiči jsem se většinou dál nedostal. Tady byla situace jiná.
Strmou cestou, která protínala skalnaté prostředí jsem došel do údolí plného zeleně. V okolí byly postaveny první stany a lidé se pomalu chystali na večerní slavnost. Byl nový měsíc, tedy oficiální zahájení setkání. Sedl jsem si u ohně a brzy přišla chvíle, kvůli které jsem jel přes osm set kilometrů. Přišli holky, které jsem potkal v Barceloně. Jakoby o nic nešlo jsem jen řekl: „Ahoj, tak jsem tu.“ Holky mě objaly, neskrývajíc své překvapení.
Tím začalo Rainbow setkání. Setkání, které změnilo celý můj život.
