Noc v Madridu
Katalánsky mluvící paní mě hodila na autobusové nádraží a tím začal další den. Po probdělé noci, kterou jsem měl za sebou, nebylo jednoduché pokračovat dál. V kavárně s příhodným názvem Cukr+ jsem si dal čokoládový croissant, cappuccino a bylo zase lépe. Autobus mě hodil za město a nastal čas se vrátit na cestu. Stopování po Španělsku šlo po celou dobu velmi ztuha. Pokud mohu svým příběhem předat nějaké poselství, bude to: Hlavně nejezděte stopem do Španělska. Až po roce mi jeden španělský řidič konečně objasnil, kde je zakopaný pes. Na Pyrenejském poloostrově vládne trochu vyšší kriminalita, což je důvod, proč se lidé bojí zastavit a stejně tak, proč mě často v noci budili policisté, aby se ujistili, že jsem na živu. Údajně je dokonce povinností každého řidiče v autoškole podepsat protokol, ve kterém se mimo jiné píše, že nebudou brát stopaře. Tyto informace jsem však samozřejmě neměl a nezbylo než čekat a doufat. Nakonec mi obvykle zastavil nějaký cizinec. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Kaarlo mě po několika dlouhých hodinách, během kterých jsem dvakrát zmokl, vzal o sto kilometrů dál. Byl podvečer, na wifi u pumpy jsem si četl o tom, co je to Rainbow a přemýšlel, jestli ještě má cenu v ubývajícím provozu stopovat dál.
Precizně jsem na kus kartonu napsal Madrid a přecejen ještě zkusil štěstí. Netrvalo dlouho a zastavila mi Sara, sympatická mamina která se právě vracela z Prahy, kde posledních několik let žila. Česky uměla jen pár slov a tak jsme plynule přešly do jazyka anglického. Dali jsme si kávu na benzínce a povídali celou dlouhou cestu až do centra Madridu. Sara se nabídla, že pokud to její rodiče dovolí, budu moci přespat. Neúspěch z předchozí noci byl rázem pryč a bylo mi jasné, že tady jsem v dobrých rukou. Maminka mě vřele přivítala a stejně tak tatínek, který vzápětí přišel z nedaleké hospody. Blížila se půlnoc, přesto se zatím nikdo spát nechystal. Naopak se začala servírovat večeře. Restovaní sledi, kalamáry, krevety, salát, pivo a španělský rum. Poněkud netypická večeře, kterou jsem rozhodně nepohrdl.
S plnými pupíky jsme z balkónu pozorovali panoráma nočního Madridu a v klidu pokuřovali. Byl jsem příjemně unavený a tak mi ani nevadilo, že se nemohu aktivně účastnit konverzace ve španělském jazyce. Pouze jedna situace kazila jinak úžasný večer. Paní domácí mi štědře nabídla možnost sprchy a mě se nepodařilo jí vysvětlit, že jsem se sprchoval den předtím. Když se nad tím zamyslím, zní to natolik nepravděpodobně, že jí to nemohu mít za zlé. Tak dokonale čistý, jsem od té doby na cestě již nikdy nebyl.
Ráno mě Sara hodila na slušné stopovací místo a dlouze jsme se loučili.
Čekal jsem jen chvilku a zastavila mi mamka s dcerou, kterou velmi zajímaly mé příběhy. Pověděl jsem jí o krásách nízkonákladového cestování a zodpověděl její doplňující otázky. Její starostlivá matka však měla jinou představu o přínosné konverzaci a tak byla ráda, že nejede někam daleko. Takhle jsem nestačil napáchat moc škody v mysli zvídavé mladé slečny.
Vzhledem k mizerné stopařské kultuře v této zemi, nezbylo než začít vymýšlet alternativní řešení dlouhých přesunů. Začal jsem se ptát lidí na pumpách osobně ale jazyková bariéra byla mnohdy nepřekonatelná. Když stopuji, řidiči alespoň chápou o co mi jde a stačí mít přichystaný název náhodného města mým směrem. Snažit se však vysvětli chvátajícímu kravaťákovi, že jsem stopař a potřeboval bych vzít kamkoliv směrem na Portugalsko, nebylo jednoduché. Uchýlil jsem se k fastfoodu, kde jsem zahlédl kamiony s portugalskými poznávacími značkami a bylo to jasné. Řidiči sice anglicky také neuměli ale zato měli spoustu času a s mapou v ruce jsem se s jedním z nich jednoduše domluvil na společné cestě. Dali jsme si skromnou večeři, pivo a řidič napsal na druhou stranu účtenky "02:00!"
Nařídil jsem si budíka a tou dobou, kdy běžně vstávám jsem již byl v Portugalsku.
