Vniknutí do vojenského prostoru
Dny v Cadaqués byly plné slunce a tak mi postupně usychaly veškeré věci. Procházel jsem se po okolí a byl jsem rád, že se má cesta konečně na chvíli změnila v pohodovou dovolenou. V úzkých ulicích starého města, jsem se rychle zorientoval a dokonce si oblíbil jednu kavárnu, kterou jsem navštěvoval pravidelně. Každý večer se u pobřeží něco dělo, koncerty střídaly akrobatické vystoupení a příjemná letní atmosféra, se mi rychle dostala pod kůži. Cítil jsem se krásně a to i přesto, že jsem si s kataláncema moc nepokecal.
Z toho důvodu nemám z této doby žádné dobré historky.
Ba né, jedna by se přece našla. Zevlování na pláži, mě po pár dnech omrzelo tak jsem vyrazil prozkoumat okolí. Viděl jsem maják, okolní hornatou krajinu a nějak mě to táhlo k zajímavému vrcholu, který se vypínal nedaleko. Nakoupil jsem si skromnou zásobu jídla a bylo na čase vyrazit. Opustil jsem město a následoval úzkou cestičku. Ta se však začala brzy ztrácet, až jsem zjistil, že procházím spíše bujnou vegetací než cestou. Kus cesty už byl za mnou a tak potupná cesta zpátky, nepřipadala v úvahu. Šortky jsem vyměnil za dlouhé kalhoty a pokračoval ve výstupu. Keře byly najednou stejně vysoké jako já a do toho začalo pršet. Prodral jsem se až k bodu, kde nebyla jiná možnost než šplhat po skále. Což v dešti, zřejmě není nejlepší nápad ale kupodivu, jsem z toho vyvázl jen s pohmožděninami. Vítězoslavně jsem stanul na vrcholu!
Déšť ustal. Přišel čas občerstvení, spojený s prohlídkou oploceného radaru, stojícího opodál. Pořídil jsem pár fotografií z vrcholu a bylo přede mnou rozhodnutí - jak se dostat dolů. Po té samé cestě se mi již nechtělo a tak jsem zvolil opačný směr. Zahájil jsem sestup a nízká náročnost mnou zvolené cesty, pro mne byla příjemným překvapením. Zvesela jsem kráčel dolů a po chvíli divoká příroda změnila v hezky upravenou cestu. V dálce byly vidět nějaké ploty, čemuž jsem nevěnoval pozornost. Více mě zaujaly opuštěné budovy kolem cesty. Jít se do jedné z nich podívat, mi přišlo jako báječný nápad.
Vkročil jsem dovnitř a než jsem stihl zahájit podrobný průzkum, zaslechl jsem několik hlasů vycházejících z vedlejší místnosti. Asi to tu nebude tak opuštěné, jak jsem předpokládal. Pomyslel jsem si a ve spěchu opustil ono zvláštní místo.
Měl jsem pocit že je to v suchu, když jsem přelezl plot a v klidu pokračoval v cestě. V dálce se však rýsovala velká brána a dvojité oplocení. Nějaký hlas v mé hlavě mi říkal, že tohle už asi nepřelezu. Nezbylo mi moc možností, jak se zachovat a tak jsem prostě pokračoval dál. Hlavní základna se přiblížila ke mě, když v tom jsem v dálce zahlédl kráčejícího vojáka. On mě zaregistroval o pár vteřin déle. Nejdříve se zasekl a nevěděl jak se má zachovat. Musel to být zvláštní pohled, na baťůžkáře s rukama v kapsách, jak se s úsměvem na tváři prochází přísně střeženým prostorem. Něco pověděl do vysílačky a se samopalem v ruce běžel ke mně.
Křížový výslech, započal ihned ale když přišel na to, že katalánsky neumím, čekal na dalšího kolegu. Ten byl natolik bystrý, že pochopil, jakou řečí hovořím a tak jsme již na základně čekali na dalšího kolegu, který prý umí anglicky. Ten dorazil asi po deseti minutách ticha a já mu pověděl svůj příběh. Ukázal jsem obsah batohu a již potřetí na cestě, jsem byl nucen se legitimovat. Nebyl jsem si jistý, jak moc vážně mám situaci brát ale jeden z kolegů mi to usnadnil. Už to nevydržel a na jeho kamenné tváři se objevil úsměv.
Na rozloučenou jsem zamával.
A tak jsem poprvé v životě, vnikl do střeženého prostoru. Vzhledem k tomu, že se mi to podařilo omylem, zřejmě zas tak moc střežený nebyl.
